#1 – Termiti, lasičky a jiní hlodavci

„Zítra tu uklidíme.“

Položila jsem si hrnek s kafem na štůsek papírů, nedbale hozených na rozečtených knihách. Z nějakého důvodu se u nás nepořádek hromadil do výšky. Každý viditelný povrch byl pokrytý nezbytnostmi. Když došel povrch, nezbytnosti se stávaly povrchem. Najít cokoliv, co jsme pár týdnů nepoužili, se podobalo ze všeho nejvíc archeologickým vykopávkám. V různých geologických vrstvách hornin jsme se snažili identifikovat časové údaje.
‚Tuhle knížku jsem četla, když jsem pracovala na Projektu A. Projekt B se dělal hned potom. Hledaný předmět bude tedy někde v těchto dvou vrstvách‘.
Hrnek z kávou tedy balancoval na špičce ledovce. Byl poslední kapkou. Pod jeho vahou se dobrá polovina nesourodé směsky popsaných listů svezla i s hrnkem na zem.

„Proč? Kdo přijede?“ zvedl Přítel znepokojeně hlavu od počítače. Neměl návštěvy rád. Ostatně neměl moc rád lidi celkově, natož doma.

„Nikdo nepřijede, ale podívej na ten bordel tady.“ Rozhodila jsem rukama, abych poukázala na vysoké kupky předmětů. Ty byly umně navršené do monumentálních staveb, jaké lze pozorovat leda už jen v dokumentu o životě termitů.

„Když na to nebudeš pokládat hrnky, tak to pak nemusíš uklízet“ vysvětlil mi Přítel, zatímco šel hledat hadr.

„Prostě mi vadí, že se tu nedá hnout. Proč musí být všechno vytahaný v prostoru? Četla jsem knížku o správném úklidu. Napsala to nějaká Japonka a Japonci maj doma pořádek, to je známej fakt. Zítra prostě sedneme, celý to tu vytřídíme, vyházíme a …“ hledala jsem nějaké fenomenální zakončení „a bude to tu uklizený.“

„Když myslíš…“ sedl Přítel zase nevzrušeně k počítači. Byl si dobře vědom, že žádný z nás není nositelem byť jen jediné povahové kvality, kterou by šlo k úklidu využít. Zato jsme měli sklony k prokrastinaci a lenosti. Za ty roky soužití mě znal dobře. Dost na to, aby věděl, že moje nadšení pro libovolnou myšlenku mělo životnost našich rostlin: uvadlo stejně rychle, jako vzešlo. A jestli něco měl rád ještě méně, než cizí lidi v bytě, byl to úklid. Jelikož obojí zpravidla následovalo v rychlém sledu po sobě, návštěvy byly na jeho žebříčku oblíbených aktivit někde těsně před kolonoskopií.

Abych ho přesvědčila, že tentokrát to myslím smrtelně vážně, ihned jsem zasedla k židli a začala horečně třídit polité papíry. To byla bezvýsledná činnost. Trvalo jen pár minut abych zjistila, že naprosto nevím jak pokračovat. Asi jsem knihu nečetla dost důsledně. Úřední dopisy smísené s pracovními poznámkami. Herními kódy s malůvkami. Ostentativně jsem je tedy alespoň srovnala do úhledného paklíku. Shrnula jsem ostatní předměty na druhou polovinu psacího stolu a na nově vzniklé místo navlhlý stoh odložila. Zde pak zůstal další kvartál, než jsem ho bez hlubšího zájmu celý hodila do koše na papír.

Náš pronajatý pražský byt nám skutečně začínal být malý. Nebezpečně rychle se stával přeplněným. Byť jsme oba původem vesničané, na život ve městě jsme se snadno adaptovali. Já, vystudovaná sekretářka s dlouhým profesním životopisem plným různých sedavých zaměstnání. Přítel programátor. Oba asociálové. Anonymita velkoměsta nás zlákala svou přístupností k hýčkání a rozmazlování četných sociálních fobií. Ty nám na oplátku pomohly najít společnou cestu životem. To vše navzdory našim rozdílným koníčkům, zájmům a všeobecnému rozkolu v odpovědi na otázku „Co je v životě skutečně důležité?“

Přítel totiž sbírá elektroniku, staré herní konzole, počítače, notebooky, mobily a hry. Prostě veteš. Já mám naopak rozsáhlou kolekci toulavých a jiných zvířat, malířský stojan a bednu od banánů plnou notových partů.

V tom všem se motaly tři kočky a bezpočet potkanů. Těm šlo často o život, když jsme bezradně hledali cestičky mezi halabala rozmístěnými krabicemi předmětů. Nebo krabicemi zcela bezpředmětnými. Z důvodů, které nechápu, je Přítel úzkostlivě hájí a archivuje. Prý proto, že by se mohly ještě někdy hodit.

Nebylo to poprvé, kdy jsme se ve společně sdíleném prostoru začali trochu dusit. Naše první bydlení bylo skromné. Jako ostatně každý mladý Pražan s dírou v kapse jsme si pronajali pokoj ve sdíleném bytě. Postupně jsme se po městě posouvali vždy z menšího do většího. Někdy jsme se stěhovali z vlastní vůle, jindy z donucení. To když paní z patra pod námi začala nechávat pasivně agresivní (a později též aktivně agresivní) dopisy pode dveřmi. Rozčileně a se spoustou hrubek psala, že nemůže v noci spát, jelikož naše kočky příliš hlasitě dupou. Kočky jsou tímto nešvarem známé. Až jsme nakonec skončili ve dvoupokojovém vršovickém domečku. Stál samostatně ve vnitrobloku mezi činžovními domy. Nikdo nám ale neřekl, že větší byt znamená víc místa na nepořádek. Na to jsme si museli přijít sami.

Bydlení nám doposud vyhovovalo. Do práce blízko. Obchod hned před vchodem. Malá zahrádka jen pro nás, a hlavně: žádní sousedé. Pokud tedy nepočítáte celý činžák. Jeho obyvatelé podle všeho tráví veškerý svůj volný čas u okna. S nadšením jsem kvitovala taky tlupu toulavých koček, která tábořila na naší ploché střeše. A zahrada, ta mě navzdory všem dosavadním botanickým neúspěchům vysloveně lákala. Když jsme se stěhovali, plánovala jsem si, jak budeme večer na zahradě sedět v houpací síti, rozjímat a grilovat. Prostě užívat si plnými doušky přírody. Alespoň tolika, kolik si ve Vršovicích můžete v soukromí své domácnosti a jednoho činžáku dopřát.

Kočky na střeše bohužel lákaly i jednu paní z 2. patra přilehlého domu. Byla to milá, postarší dáma se závislostí na automatech a zvířeně. S láskou se starala o všechny živé tvory, kteří se jí připletli do cesty, jak nejlépe uměla. Za to jsem ji obdivovala. Podělila by se s nimi doslova o poslední sousto. To jsem vítala už poněkud vlažněji. Pravidelně nás totiž ráno budilo žuchnutí celého grilovaného kuřete na plochou kovovou střechu nad naší postelí. Následované ťupáním desítek plyšových nožek. A někdy také rvačkami majitelů těchto nožek o atraktivní, i když značně nehybnou, kořist. Kuřata, jejichž kosti se hromadily na střeše, byla překvapivě tou logičtější částí jejich dotované diety. Maso bylo, když přišel důchod. Před důchodem kočkám na střechu padaly skromnější pochutiny: rohlíky, ba i zelenina. Jednou se paní rozšoupla a na okně nám dokonce přistála celá pizza omáčkou ke sklu.

„Dneska Hawai“ posoudila jsem zpoza záclony, když kousky ananasu smutně klouzaly po okenních tabulkách.

„Má dobrej vkus,“ ocenil Přítel, který jinou pizzu ze zásady nejedl.

Stejná paní se nás jindy v slzách přišla zeptat, zda si může na zahradě pohřbít mrtvého křečka. Proti mrtvým křečkům na pozemku v podstatě nic nemáme. Sami jsme s ohledem na životnost našich hlodavců vytvořili v jednom koutě malý hřbitůvek. Křeček by tak na onom světě měl společnost. Zesnulého však přinesla zavřeného v průsvitné plastové krabičce s květinovým víčkem. Ekologicky vhodnější variantu jedné z našich kartonových krabic nepřijala. Navzdory tomu, že se ji Přítel uvolil obětovat. Přišlo jí příliš morbidní, že by se měl křeček svévolně rozkládat do hlíny.

Nečekaně emotivním obřadem jsme celou záležitost považovali za uzavřenou. Jenže za dva týdny sousedka návštěvu opakovala s nepochopitelnou potřebou ubohé zvíře v tupperwarové rakvičce vykopat. Chtěla se s ním ještě naposledy potěšit. Exhumaci jsme ovšem už nepovolili. Jednak z úcty k mrtvému, druhak z obavy o její duševní zdraví. V neposlední řadě i proto, že večer po obřadu Přítel nebožtíka zase vykopal. Vyklopil mrtvolku do odhalené díry v zemi a krabičku způsobně odnesl do kontejneru na plast.

Vršovický střešní foodcourt se pomalu stával mezi okolními zvířaty populárním. Večerní grilování krůtích špízů na jednorázovém grilu (který jsme úspěšně používali tři roky v kuse) za romantického svitu šedesáti oken stále častěji narušovali různí cizí strávníci. Tito, nalákáni důvěrně známou vůní grilovaného kura, se chodili pokradmu dívat, co že je na dnešním menu.

„Hele, fretka!“ ukázal nadšeně Přítel na plot, který odděloval naši zahrádku od sousední. Můj zvířecí radar zpravidla odhalil jakéhokoliv zajímavého tvora na 30 metrů. Měl proto nepřiměřenou radost, kdykoliv se mu podařilo něco živého lokalizovat jako prvnímu.

„To bych vsadila spíš na lasičku“ pochybovačně jsem pozorovala párek černých korálkových očí, které na nás zíraly mezi dřevěnými plaňkami. „Nebo možná kunu.“

„To máš jedno, prostě nějakej hlodavec.“ Mávl rukou Přítel, zatímco jsem tiše kradla k plotu, abych mohla návštěvníka důkladně prostudovat. Přítel, absolvent gymnázia a vysoké školy, žil totiž v neomylné jistotě, že všichni savci menší než kočka jsou hlodavci. Snažila jsem se mu to několikrát vysvětlit. Dokonce jsem vyhrabala knihu Přírodověda pro 4. třídu, na které jsem mu demonstrovala jeho omyl. Bohužel, jedna z jeho oblíbených kratochvílí je vytáčet mě náhodnými nesmysly a posmívat se mému rozhořčení. Tak jsem to vzdala.

Jak jsem se plížila podél zdi, drobné zvíře vyskočilo ze svého úkrytu, použilo mou hlavu jako odrazový můstek a mrštně se vyškrábalo na střechu.

„Tak to byla lasička“ konstatovala jsem se zrcátkem v ruce. Porovnávala jsem velikost drápků na své pravé tváři s obrázkem stop kuny a lasičky, za použití kočičí tlapky coby referenčního vzorku. Majitelka referenčního vzorku to nesla náramně otráveně.

Po této eskapádě moje nadšení ze zahrady ochladlo. Můžete zvířata milovat sebevíc, ale tři páry svítících očí různých neviděných kun, lasiček, lišek a bůhvíkoho ještě, apetitu prostě nepřidaly. A ostatně ani pocitu soukromí. A tak se neobývané venkovní prostory stávaly džunglí. Všechny keře a rostliny se pomalu slily do jednoho velkého zeleného chumlu. Když jim venku došlo místo, skrz větrací otvory v obvodové stěně se intenzivně snažily imigrovat taktéž do interiéru. To se nakonec jednomu neodbytnému břečťanu povedlo.

Ale nebyla to jen fauna a flora. Celý domek jako by se nám valem snažil dát vale.
Sprchová vanička přivítala nadcházející jaro s takovým nadšením, že rozkvetla přímo uprostřed. V létě jsme pak sklidili plody jejího květenství v podobě ohromné díry v podlaze. Naše každodenní očista začínala mít nepříjemně vězeňský podtext. Tříminutové rychlosprchy byly zakončeny povinným čtvrthodinovým úklidem mokré koupelny. Naštěstí i dvířka sprchového koutu v podstatě jen visela na vrchních kolejničkách. Vanička si tedy nemusela připadat trapně. Ani jedno ovšem majitel nepovažoval za důvod k výměně.

Plynový kotel dvakrát do roka vyžadoval náročnou opravu. Pokud se vůbec spustil. Lednice vydávala zvuky neslučitelné se životem. Nicméně měla tu výhodu, že máslo bylo po vytažení možné ihned roztírat. Koupili jsme si ze svého novou, což nám pronajímatel laskavě dovolil. Ale nevyčítáme mu to. Za první půlrok od výměny jsme na poplatcích za elektřinu ušetřili dvojnásobek její ceny.

Hřebíček do rakve ovšem zatloukla archivní pračka v kuchyňském obýváku. Po vzoru sprchové vaničky čas od času s nadšením vypouštěla odpadní vodu do místnosti. Zejména pak pod gauč. Pohovka, která toho s našimi zvířaty už tak zažila víc než zdrávo, se následně dobrovolně vzdala své integrity. Naštěstí pračka za pár měsíců vydechla naposledy. Po dlouhé nemoci to bylo pro všechny zúčastněné vysvobozením.

„Já se ti to skoro bojím říct…“ začala jsem myšlenku, když se ke krabičkám, zvířatům, vodě a celkovému nepořádku přidaly ještě hromady špinavého oblečení.

„…ale myslím, že bychom se měli přestěhovat.“ Hodila jsem bombu do pléna. Z předchozích let vím, že stěhování je na Přítelově žebříčku až hluboko pod kolonoskopií, někde těsně před smrtí.

„Jasně…“ odvětil Přítel s nečekaným klidem, zatímco ve videohře spolu s Agentem 47 potíral americký organizovaný zločin.

Překvapeně jsem se na něj podívala. Čekala jsem minimálně vyhrocenou diskuzi, ne-li hádku. Je sice z nás dvou ten klidnější, ale takhle klidný zas ne.

„Zítra něco najdeme.“ usmál se na mě vědoucně.

Následující den si na mentální seznam mých nešvarů k prokrastinaci a lenosti připsal ještě tvrdohlavost.