#2 – Bláta, louže a duby

Tak se stalo, že Přítel, já a dvě lasičky jsme se jednoho vlahého večera šli posadit před dům se sklenkou vína. Tedy lasičky bez vína. Zato s výrazem plným napjatého očekávání. Cílem ovšem nebylo grilování, nýbrž důkladná diskuze na téma „stěhování“. Když viděly, že z toho nic nekápne, odešly lasičky zklamaně somrovat k sousedům. S notebookem na klíně jsme tedy začali procházet příslušné servery. Brzy nás ale zasáhla realita realitního trhu.

„Ať už se na to koukám z jakéhokoliv úhlu, další pronájem si prostě dovolit nemůžeme.“ Prohlásil Přítel, který v naší domácnosti držel kasu. „Ty částky jsou šílený.“ Dodal. Něco o tom věděl. Peníze jsou jeho velkým koníčkem. Prozatím jen teoreticky, ale až nějaké budeme mít, jistě si to užije víc.

„Ale tady zůstat nemůžem. Jednou nám ten dům pod vahou všech těch kuřat spadne na hlavu.“ vyděsila mě ta rozhodnost, se kterou Přítel záležitost uzavřel. „A já se bojím, co dalšího na tý střeše najdeme.“

Už několik týdnů jsme o naší situaci hovořili. Hlavně jsem tedy hovořila já. Přítel smutně kýval hlavou. Konečně se s tou myšlenkou smířil a teď vážně hrozilo, že zase couvne. Nehodlala jsem se vzdát bez boje.

„Přece ta koupelna. A kuchyň… a ložnice, kam se vejde jen metrová postel… a pračka.“ Lovila jsem v hlavě všechny desetkrát omleté argumenty, abych mu připomněla bezvýchodnost naší situace. „A sousedka!“ nechala jsem si nejtěžší kalibr na konec. S naší sousedkou se Přítel srovnával daleko hůř než já. Navzdory tomu, že s ní hovořil jen zřídka.

Sousedka si nás po emotivním zážitku s křečkem nezdravě oblíbila. Poněvadž neměla přes den moc co na práci, sedala u okna a číhala, kdy se u nás rozsvítí. To byl vždy impuls k tomu, aby se naklonila z okna a svým chraplavým cigaretovým barytonem začala z plna hrdla řvát: „HALÓ! SOUSEDI! HALÓ! JSTE DOMA? HALÓ!“

Ze začátku jsme doufali, že ji to buď po čase omrzí, nebo rovnou přijde o hlas. Seděli jsme pod stolem v rozsvícené místnosti a šeptem se navzájem obviňovali, kdo svévolně zmáčkl vypínač. Jenže ona o hlas nepřišla. A nejen to. Když jí přijela na návštěvu dvanáctiletá vnučka, v okně se střídaly a vyvolávaly nás obě. Několikrát jsem se pokoušela sousedce předat své číslo. Zas a znovu jsem vysvětlovala výhody rozhovoru vedeného telefonním spojením. Úspěch se nedostavil.

V devíti z deseti případů ruply nervy první mně. Opustila jsem zákop a vydala se s hlavou vztyčenou vstříc válečnému traumatu. Hlavně tedy v obavě z pomsty ostatních sousedů, jelikož to spolu s námi museli čtyřikrát týdně poslouchat. Z nás dvou jsem to já, kdo má poslední zbytky sociálního cítení.

„Já vím.“ Uklidnil moje rozhořčení Přítel. „Největší smysl mi dává vzít si hypotéku.“

Takový enormní závazek jsem nečekala. O svatbě jsme zatím ani nepřemýšleli. Dobře, já jsem o ní přemýšlela. V každém případě jsme o ní nikdy nehovořili. A vyvázat se z úvěru je náročnější než rozvod.

„Chceš tím říct, že mě žádáš o společnou půjčku?“ ujistila jsem se po chvíli nejistého ticha.

„Už jsem nad tím přemýšlel. Než investovat čas, energii, úplně stejný prachy a mentální stabilitu do cizího bytu…“ opáčil, zatímco se neohrabaně snažil dostat z protáčející se houpací sítě. Načež poklekl na štěrkovou cestičku.

„Vezmeš si se mnou hypotéku?“ zeptal se s jakýmsi papírem v natažených dlaních a hlas se mu zlomil.

„Ano! Milionkrát ano!“ vydechla jsem a začala studovat nabízený list. Byl prázdný.

„Proč…?“ zdvihla jsem tázavě obočí a otáčela papír v rukách ve snaze najít v něm nějaký smysl.

„Nevěděl jsem, co ti dát, a přišlo mi to symbolický; hypotéka, papírování…“ vzal si zase stránku zpátky a bez větších emocí ji zmuchal do kapsy.

Sousedka za oknem, která stihla jen konec představení a špatně si situaci vyložila, začala nadšeně aplaudovat, načež zmizela za závěsem. Patrně se šla podělit o dobré zprávy s vnučkou.

Následovaly týdny plamenných diskuzí. Věděli jsme, že už se znovu stěhovat nechceme. Že tohle je naše poslední štace. Že z příštího domova nás odvezou až nohama napřed.

Vždycky jsem si přála dům. V domě jsem vyrostla. Mám ráda prostor. Chci sedat na zahradě s vínem a poslouchat poslední večerní ptáky. Jsem v hloubi duše romantička. Všechny byty i s jejich sousedy hned za zdí jsem protrpěla.

Přítel, který v domě nikdy pořádně nežil, naopak propagoval výhody bydlení v bytě. Na domě je fůra práce. Jak něco spravíš, hned se něco jiného rozbije. Zahrada se sama neposeká.

Přítel měl bohužel tu velkou nevýhodu, že v našem vztahu byl mužem. A tak jsem vyhrála.

Tehdy jsem si vysnila malý, levný, rodinný domek v nějaké okrajové části Prahy. Ze začátku jsem nadšeně surfovala po internetových vodách a hledala vhodné nemovitosti. Postupně jsem rozšiřovala rádius na okolní vesnice. Ba i města. A když jsem se dostala do Pardubic, definitivně jsem si ujasnila, že nic takového neexistuje. Nadšení ochladlo a můj zápal začínal pomalu uhasínat. Konec nájemní smlouvy se ovšem nevyhnutelně blížil a nesl sebou nepříjemnou otázku hodnou Shakespeara: „Prodloužit, či neprodloužit?“

Tou dobou jsem již plynně hovořila realitním jazykem. Věci pro mě už nebyly malé, byly útulné. A předměty nadále nebyly rozbité, byly před rekonstrukcí. Při jízdě MHD jsem analyzovala občanskou vybavenost a dostupnost do centra. Vybydlená sídla squatterů a narkomanů s vymlácenými okny a graffiti na každé stěně se náhle stávaly výbornou investiční příležitostí. A když jsem se ocitla na místě, kde už nebylo ani veřejné osvětlení, věděla jsem, že jsem v klidné lokalitě. Pravděpodobně s krásným výhledem do přírody.

Přítel nejspíš ve skrytu duše doufal, že mě ta myšlenka po neúspěšném hledání časem opustí. Prvotní jiskra jakéhokoliv nápadu ve mně obvykle zažehne fatru. Už tehdy ale dobře věděl, že nejúčinnější je nechat oheň udusit samovolně. Ráda sice táboráky zakládám, ale často jsem příliš líná chodit pro dříví a pravidelně přikládat. A tak je můj život tvořený spoustou malých vychladnutých ohnišťátek nedokončených projektů.

Jenže díky znovuobjevené tvrdohlavosti jsem se odmítala vzdát a „dům“ zahrabat do popela k ostatním plánům. Prošla jsem stovky inzerátů. Odpověděla na desítky. A jen malé procento realitních makléřů se mi vůbec obtěžovalo odepsat. Neměli jsme mnoho finančních prostředků. Přesto jsme ale chtěli dům se všemi moderními vymoženostmi. Jako elektřina. Nebo vodovod. To výběr v naší cenové hladině rapidně snižovalo na 5 domů, na které jsme se nakonec opravdu jeli podívat. Jen tak, abychom věděli, jaké jsou možnosti, namlouval si Přítel.

První byl malinkatý dům v Praze. Tedy v jedné z těch čtvrtí, které pod Prahu ještě spadají, aniž by to bylo poznat. Kdysi býval koloniálem, jak hlásala oprýskaná vývěsní cedule nad vchodem. Stál v prudkém svahu a sice neměl zahradu, ale zato se pyšnil velkým nadzemním sklepem. Do něj původně vedly schody, ale bývalý majitel je nechal odstřelit. Na jejich místě zbyla jen betonová suť. Nadšená makléřka trvala na tom, že se jedná o výbornou investici s potenciálem přístavby. Obešli jsme tedy barák a kovovými vraty jsme v malém kuželu denního světla zírali do podzemních prostor na tu investici. Když naše oči přivykly šeru, naskytl se nám pohled na kolonii obrovských (!!!) chlupatých pavouků, velkých brouků s lesklými krovkami, žábu a jakousi ještěrku. Zbourané schody najednou dávaly daleko větší smysl.

Pár dní na to jsme se ocitli v malé vesnici směrem na jih od Prahy. Domek byl vlastně hezký. S krásnou velkou zahradou a útulnou bažinou plnou komárů hned za pozemkem. Když jsme po cestě domů stáli na D1 dvě hodiny v koloně, jednohlasně jsme nemovitost zavrhli.

Navštívili jsme rozkošný vesnický domeček v okresu Praha-východ. S ideálními vnitřními dispozicemi a vysokými stěnami. Ty krášlila mokrá stopa do výšky průměrně vzrostlé gorily. Koberce pod našimi kroky trochu čvachtaly. To působilo téměř domácky při vzpomínce na náš stávající byt. Už uvnitř jsme se rozhodli, že z bláta do louže bydlet nepůjdeme. Přesto jsme ale nechali realitní makléřku na nepřiměřeně vysokých jehlových podpatcích, orosenou potem, vylézt po žebříku na půdu. Snažila se nám dokázat, že ta dostupnost do patra je naprosto v pořádku. Pak jsme se s ní ještě prošli ornicí k záhonu jahod. Jen tak, z poťouchlé legrace. Jsme v hloubi duše trochu zlí.

Byli jsme se podívat na nemovitost v obci směrem na sever. S poněkud rozbombardovanou příjezdovou cestou bez možnosti parkování. Dokázali bychom se smířit s nepříliš úspěšnou samo-domo rekonstrukcí. Se shnilou, prohnutou střechou, která dala nový význam slovu „sedlová“, už nikoliv.

„Nějak nám dochází světové strany“ poznamenala jsem po cestě domů. Pomalu jsem se v duchu připravovala na život v paneláku někde na Černém Mostě.

„Nevadí, příště zkusíme západ“ sdělil mi Přítel bez hlubšího znepokojení. Celou záležitost od začátku považoval za ztrátu času. Na rozdíl ode mne ho představa života na sídlišti lákala.

Inzerát na pátý dům se na realitním serveru objevil ve čtvrtek. Ihned jsem na něj odepsala. Vypadal slibně, ale to všechny. Už jsem si nedělala příliš nadějí. V pátek jsem dostala odpověď a v sobotu jsme už procházeli oprýskanou kovovou brankou. Malý, dvoupokojový domek se nacházel v malé vesničce na západ od Prahy. Kousek za letištěm Ruzyně, nyní pojmenovaném po předním českém letci – Václavu Havlovi. Pyšnil se novou střechou a zrekonstruovanou koupelnou.

Malebná, udržovaná zahrádka se topila v chomáčcích kopretin a jiného květnového plevele. Na mohutných dubech štěbetali ptáci. Z dubů se časem vyklubal ořech a jilm. (Už jsem hovořila o svých zahradnických schopnostech?) Svěží jarní travička, tu jsem poznala bezpečně, byla protkaná upravenými chodníčky a zídkami. Až mi srdce usedalo. Robustní domek byl vybudovaný v šedesátých letech z kamenné stodoly. Ta tam stála už snad za Marie Terezie. Původní majitelé se o něj zjevně starali s láskou.

Chápala jsem je. I já jsem se zamilovala na první pohled.

„Je nejlevnější z těch všech“ začala jsem dohazovat.

„Ta vesnice je fakt malá. Není tu ani obchod.“ Odhalil okamžitě Přítel můj záměr.

„Ale jsou tu dvě zastávky autobusu. Staví tam každou chvíli.“ Nevzdávala jsem se.

„Ty podlahy jsou trochu hnusný. Bude to chtít rekonstrukci.“ zařadil Přítel zpátečku.

„Věděli jsme, že to nebude hned perfektní. Ne za tyhle prachy.“ Připomněla jsem mu dlouhé týdny rozprav.

„A ty dispozice jsou divný, budeme muset bourat,“ konstatoval, „a stavět…“ šlapal na brzdu.

„Ale ty kopretiny…“ doufala jsem, že jsem identifikovala bílé květiny správně.

„Já vím.“ řekl nakonec smířlive. „Tak myslím, že jsme doma, co?“

Zaslzela jsem dojetím a alergií na rozkvetlý černý bez u vrátek.

Domek do našich duší zaťal svůj drápek stejně jako lasička do mé tváře. Našli jsme toho pravého. Toho třetího pro náš polyamorní hypoteční sňatek. Jako miliony zamilovaných před námi jsme mu, všem výhradám navzdory, ještě ten večer řekli své „ano“.

„Nebude to žádná sranda. Chci, abys byla připravená.“ položil mi Přítel něžně ruku na stehno když jsme odeslali potvrzení do realitky.

„Jsem připravená“ slíbila jsem za svitu displeje. Neodvažovali jsme se rozsvítit, abychom nenastartovali sousedku.

Tím jsme zpečetili svůj osud a započali nekonečnou pouť. Plnou mozolů, bolavých zad, vody, prachu, zimy, špíny, dělníků, zvláštních sousedů a nikdy nekončících zástupů zvířat.

Opravdu jsme nešli z bláta do louže. Spíš z bláta do Mariánského příkopu.

Připravená jsem nebyla.

A to jsme ještě ani nevěděli, že v domě straší.