#3 – Alighieri, Francouzi a gymnastika

Koupě nemovitosti je jako Danteho Božská komedie. Kruhy pekla znázorňují články v sekci Bydlení libovolného internetového deníku. Ty jsem nyní náruživě hltala po desítkách. Nádherné realizace staveb a rekonstrukcí zde střídaly hororové příběhy lidí, kteří se nechali napálit prodejcem, realitkou nebo stavební firmou a přišli o všechno.

„O VŠECHNO!“ třásla jsem v rozrušení svým Vergiliem. „To bychom úplně klidně mohli být my!“
Z mírných náznaků usoudil, že nejsem zcela spokojená, ačkoliv netušil, o čem hovořím.

„Nezlob se na mě, ale ti pisatelé působí, jako by první polovinu svého života prožili v protiatomovém krytu.“ zhodnotil vybrané hororové články Přítel, který byl přinucen je všechny přečíst. Pod mým bedlivým dozorem.

„Vlastně je s podivem, že je nikdo neokradl už dávno“ uzavřel myšlenku a domníval se, že tím to pro mně končí.

Já jsem ovšem od přírody spíš pesimista, potížím se snažím předejít. Chci být připravená na všechno. Pro jistotu jsem začala studovat všech devatenáct milonů výsledků pro heslo „hypotéka“, které mi Google mohl nabídnout.

Díky samostudiu jsem zjistila, že nad valnou většinou problémů, a ty dozajista všechny nastanou, nemám žádnou kontrolu. Že stačí v podstatě jedno minutové zaváhání a je po srandě. Že pokud na malý moment ztratím přehled, přijdeme o vložené peníze. A taky o střechu nad hlavou.

To mě neuklidnilo. Za rok už na Hlavním nádraží budeme sbírat vajgly do prázdné plechovky od Plzně jedenáctky. Ze spánku jsem začala vykřikovat hesla jako „nevratná záloha“, „odhad ceny“ nebo „daň z převodu“, abych se, zborcená potem, probudila do kruté reality nevyhnutelného bezdomovectví.

Noční můry moje se zhmotnily do nočních můr ostatních. Denně jsem bombardovala telefonáty a e-maily poradce, specialisty, právníky a makléře. Postě všechny ty, kteří měli tu smůlu, že s naší koupí měli co do činění. Ověřovala jsem si informace. Vyptávala se na nejhorší scénáře. Připomínala úkoly, které měli zařídit.

„Víte, já se domnívám, že máte problém s kontrolou. Bojíte se, že pokud nebudete řídit všechno ve svém životě, zhroutí se to. Stalo se Vám někdy něco, co by mohlo tenhle stav nastartovat?“ ptal mě se psychiatr o deset let později na vyšetření.
„Nemůžu si na nic takového vzpomenout.“ dušovala jsem se terapeutovi.

Výsledek mého samozvaného sekretariátu se brzy dostavil. Čím dál častěji se mi stávalo, že mé telefonáty zůstaly nevyslyšeny.

„Asi mi to spadlo do spamu, jakmile e-mail najdu, odpovím Vám“ slibovala s tikem v oku a roztřesenýma rukama právnička, kterou jsem poctila osobní návštěvou po třetím nezodpovězeném e-mailu.

Nakonec jsme ale s okopanými botami přecijen dopajdali do očistce. Všechny papíry odevzdané, správnost dvakrát ověřená od Banky, kde mě přidělená zaměstnankyně po telefonu oslovila jménem, aniž bych se musela představit.

A pak jsme už jen čekali. Schválí? Neschválí? Dny v limbu nevědomosti se táhly jako měsíce a každý hovor z neznámého čísla mě rozrušil jako první rande. Prodejci ovčích dek na druhé straně zněli překvapeně, takhle nadšeně jejich hovor zatím nikdo nikdy nepřijal.

A pak to přišlo. Hypoteční specialistka si nás dobrovolně vyžádala do své kanceláře. To nevěstilo nic dobrého. Když si z neznámého platíčka lupla dvě pilulky a zapila to tekutinou z placatky, začala nám vysvětlovat, že se spletla. Že tu 100% hypotéku, kterou nám nabídla, vlastně na rodinné domy vůbec nenabízí. Pouze na byty.

„Takže, co můžeme dělat?“ zeptala jsem se po chvíli, zatímco jsem s jistou dávkou pochybností pozorovala řadu zaprášených diplomů nadepsaných ‚Nejlepší hypoteční poradce Banky za rok…‘

„My Vám sice půjčíme jen 70 % toho, co potřebujete, avšak úroková sazba bude jako na 100% hypotéku.“ Vysvětlila nám stručně a začala se hystericky smát.
„Ale pokud byste neměli prostředky na těch 30 %, můžete si vzít spotřebitelský úvěr.“ Dodala a napjatě pozorovala můj výraz, zatímco rukou šátrala pod stolem. Pravděpodobně hledala velké červené tlačítko. Nebo zbraň.

„Nabídněte si bonbón.“ Dodala nakonec, když jsme delší dobu všichni trapně mlčeli.

Přítel mě při odchodu z Banky musel trochu podpírat. Budovu jsme opouštěli s novou žádostí, spotřebitelským úvěrem a kapsami plnými bonbonů s logem instituce. Můžete mít sebevětší zásady, ale pokud už jste jednou v Pekle byli, nemáte nejmenší touhu odcházet a znovu se tam vracet jinou cestou.

Díky dvěma splátkám, namísto jedné, jsme se dostali do nepohodlně tíživé finanční situace. Veškeré úspory jsme použili na zaplacení provize realitní kanceláři. Teď už jsme si nebyli vůbec jistí, jestli budeme splátky bez problémů zvládat. Všechny mé nejhorší představy se realizovaly do těch papírových desek, které Přítel nesl ve volné ruce.

„To půjde“ řekl Přítel nepřesvědčivě. „Tak se trochu uskromníme a zvládneme to splácet.“ Chlácholil mě.

„Splácet to zvládneme. Ale co ta rekonstrukce?“ připomněla jsem mu, když jsme pak večer, za svitu baterky, konzultovali výplatní pásky s nově podepsanými půjčkami.

„Nějak bylo, nějak bude.“ Uzavřel Přítel problém a zaklapl notebook. „Teď už z toho stejně nemůžeme vycouvat.“

A tak se stalo, že jednoho krásného dne jsem konečně přestala děsit operátory s výhodnou nabídkou a prodejce luxusní kosmetiky jen za 1080,- vč. poštovného a DPH. Na mé dychtivé „Ano? Prosím?“ zaskočený ženský hlas odpověděl „Dobrý den, volám z Banky a ráda bych Vás informovala, že Váš hypoteční úvěr byl schválený.“
Ráj?

Nedokázali jsme se ubránit jisté euforii. Pomalu jsme si začali uvědomovat, že jsme ve zralém věku třiadvaceti let zakoupili rodinný dům. Sice byl přinejmenším před rekonstrukcí, ale zato náš. Dům, který jsme se oba zavázali příští tři dekády splácet. Byl to krok do neznáma, ačkoliv dnes už vím, že správným směrem. Podepsané kupní smlouvě jsme začali říkat Oddací list. S vyhlídkou nákladné rekonstrukce, jsme otázku svatby snadno zametli pod koberec nasáklý vodou z pračky. Na opravy padne každá vydělaná koruna. Dokud tohle nebude hotové, brát se rozhodně nebudeme.

Tehdy jsme ještě nevěděli, že hotovo už nikdy nebude.

Představovali jsme si, že po podepsání smlouvy a hypotečního úvěru dostaneme klíče a budeme se stěhovat. V předstihu jsme proto zakoupili své první, značně ojeté auto. Navzdory ujištění důvěryhodného dealera-sympaťáka bylo také značně bourané. Byl to Peugeot, který měl svá nejlepší léta za sebou asi před deseti roky. Přesto jsme mu začali láskyplně říkat Jean-Pierre. Jako správný Francouz byl Pierrek velmi náladový a permanentně ve stávce.

Už už jsme nové auto nakládali prvními bednami, když zazvonil telefon.

„Víte, oni jsou trochu zblblí ze všech těch internetových článků, jak prodávajícího napálil kupující“ vysvětlovala rozčileně makléřka na druhé straně. „A tak mi nepovolí předat vám klíče, dokud nebude koupě zapsaná na katastru.“

To ovšem mohlo trvat i dva měsíce. Asi by nás to trápilo méně, kdyby nám za měsíc nekončila nájemní smlouva, kterou jsme s velkou slávou neprodloužili. Vidina Sherwoodu na Hlavním nádraží se začala opět rýsovat v celé své kráse.

Abychom nějak produktivně využili nově nabytý čas následujících dnů, zajeli jsme alespoň pod dohledem realitní makléřky domů. DOMŮ! Vybaveni metrem a prázdnými papíry jsme chtěli pořádně zakreslit dispozice naší nové Luxusní vily. Tak jsme domku začali lichotivě přezdívat.

Vidina plánování mě opět postavila na nohy. Ohýnek se rozhořel. Miluju to. Seznamy. Nákresy. Plánky. Inventáře. Časové osy. Z každé dovolené jsem si nejvíc užila ten půlrok příprav před ní.

V den Velkého měření, který připadl na první den prázdnin, jsme pozvali na konzultaci tetu. Je to jediný člověk z našeho okolí, o kterém jsme věděli, že kdy rekonstrukci domu dělal. Teta dorazila s jedním svým dítětem a dvěma cizími, které zrovna hlídala. Realitní makléřka dorazila také s jedním svým dítětem a jen jedním cizím. My jsme přijeli bez dětí, což nám zajistilo pozici menšiny.

Malí návštěvníci se ze všech sil snažili být celé věci prospěšní. Takže první jsme po dlouhém hledání našli zavřené na zahradě v kumbálu mezi rýči a lopatami. Dvě další společnými silami nacpali ručník do záchodu v marné snaze ho spláchnout. Poslední, nejstarší a nejrozumnější holčička, mi pomáhala měřit stěny. Zatímco mi ukazovala, jak se dělá hvězda a přemet. Šlo to pomalu.

Večer, v klidu domova, jsem se snažila změřené místnosti propojit do jednoho celku. Překvapeně jsem konstatovala, že se mi nepotkaly v koupelně asi o tři metry. To je u šestimetrové stěny minimálně zneklidňující. Chybu v měření jsem nejprve přikládala kroužku Gymnastika pro první stupeň. Když jsem si ale k práci s pravítkem otevřela láhev vína, půdorys se mi spojit podařilo. Tímto počinem jsem nevědomky úspěšně reprodukovala postup původních zedníků.

„Tyhle dvě stěny zbouráme“ šmrdlala jsem profesionálně laserovým ukazovátkem po stěně. Na té byl připínáčkem upevněný vytržený dvojlist z čtverečkovaného sešitu formátu A4. Jako stavbyvedoucí, bytový designer a statik v jedné osobě jsem snadno a rychle navrhla plán budoucí rekonstrukce. Z nesmyslné slátaniny průchozích místností vzniklých neustálými přístavbami povstal malý a praktický byt. Tak akorát pro nás dva a naše tři kočky.

„A nejsou nosný?“ snažil se mi Přítel zkazit radost z dobře odvedené práce. Jediný posluchač, zabořený v polorozpadlé sedačce, se tvářil nezaujatě.

„Nosný?“ nechápala jsem. „Neruš, dotazy až na konec.“ Ukončila jsem nemístnou debatu.

„A pak tady jednu dostavíme“ najela jsem svítícím bodem v podobě smajlíka na modře vyšrafovanou budoucí příčku.

„Uvědomuješ si, že na tuhle dálku tam naprosto nic nevidím, žejo?“ vstoupil mi opět do řeči, aniž by se ho někdo ptal, zatímco v předklonu mžoural na protější zeď.

Kocour, který celou přednášku nadšeně pozoroval z úkrytu pod stolem, využil mojí nepozornosti a skočil po červené mihotající se kořisti. Drápky se zasekl do nákresu a zanechal v něm osm dlouhých tržných ran.

„Nevadí“ usoudil Přítel a znovu se opět pohodlně rozvalil.

Smutně jsem pozorovala zbytky celovečerní práce a vypnula ukazovátko.

„Prostě začneme s tím spodním patrem“ skočila jsem v referátu rovnou k závěru „To by mohlo být hotový tak do zimy. Prostě abychom měli kde bydlet. A jakmile nastřádáme nějaké úspory, pustíme se do patra.“

Naše nová Luxusní vila kromě přízemí vlastnila také prostornou půdu. Podkroví přímo lákalo ke zbudování dalších místností pro případnou budoucí rodinu.

„Takže za rok… dobře, rok a půl, ať nežeru, to může být hotový. Co myslíš?“ uzavřela jsem naivně svou řeč a dala prostor pro dotazy.

Posluchači žádné dotazy neměli. Přítel si nicméně, se skepsí v očích, odešel prohlížet stav bankovního účtu. To od podpisu smlouvy dělal stále častěji. Tam, kromě trojciferných plusových transakcí, zela obrovská sedmimístná červená díra v rozpočtu. Holt, finance jsou jeho koníčkem.

Pro nezájem publika jsem tedy sbalila ubohé zbytky nákresu, rozsvítila posluchárnu a šla hledat izolepu v jedné z hromádek kolem pracovního stolu.

„HALÓ! SOUSEDI! JSTE DOMA?!“