#4 – Křesla, cirkus a oplzlosti

Kdybych někdy žádala o práci stěhováka, do životopisu bych si bez výčitek svědomí mohla napsat, že mám ve stěhování praxi. Nejsem v tom dobrá, to vůbec ne, leč praxi mám bohatou.

Za posledních šest let jsem se stěhovala přesně pětkrát. Časté migrování z místa na místo bylo ostatně jedním z důvodů, proč jsem odmítala jít do dalšího podnájmu. Žít několik let mezi krabicemi a pytli se časem omrzí. Jakkoliv zní kariéra kočovníka lákavě.

Zkušenosti mi napovídaly, že bychom měli stěhování rozprostřít do co nejdelšího časového úseku. Abychom neutrpěli hexenšus a žaludeční vředy v posledních dvou dnech. Tak tomu doposud vždy bylo.

Od majitele jsme si vyžebrali alespoň klíče do vlhké a rozpadající se garáže. Tam jsme plánovali uložit většinu našich hmotných statků. Následující dny jsme proto trávili snahou je zabalit. Přítel se začal po bytě naparovat s vítězoslavným výrazem ve tváři, zatímco láskyplně hladil všechny ty prázdné krabice. Konečně našly využití.

Den ode dne se náš majetek nesmyslně rozrůstal zhruba o třetinu. Poctivě jsme skládali bedny a pytle do Pierra. Jeho kufr se pro změnu zmenšil na polovinu. To nás tedy ve škole při zlomcích neučili.

Opět jsme docenili výhody přízemního bydlení. I přesto nebylo snadné přenášet věci z našeho vnitroblokového domečku. S každým kusem nábytku jsme museli nejprve projít činžákem, jehož uspořádání vedlo k zamyšlení, o kolik byli dříve lidé menší než dnes.

To se třeba rozhodnete odvézt těžké křeslo. Otevřete dveře a ve dvou ho vynesete na chodníček před nimi. V tomtéž momentu musíte nohou šmrdlat ve vchodu, abyste znechutili kočkám kýžený únik na svobodu.

Následuje plošinová hra v retro stylu. Jejím cílem je přeskákat asi sedmero různě širokých schůdků a zídek jak v exteriéru vnitrobloku, tak v interiéru domu. V šeru na vás číhají četné nástrahy. Třeba světlo, které vydrží rozsvícené jen 10 sekund, popřípadě řada popelnic uprostřed cesty.

Na konci komplikované cesty tradičně čeká boss: Kovové vstupní dveře domu. Jsou těžké, masivní a mají tři zámky. Zato jsou příliš úzké i pro člověka s nákupem, natož dva lidi s křeslem. Samozavíratelný mechanismus se ubohým stěhovákům zevnitř snaží přeskupit orgány v těle. Zvenku pak ozdobné kování plné trnů čeká na svou příležitost k probodnutí koženého potahu.

Jsme na druhé straně a otíráme pot z čela. Oba dvojnožci i uchráněný čtyřnožec stojí na dlažebních kostkách chodníku před masožravými dveřmi. Teď už jen stačí přenést náklad do sousední čtvrti. Tam se nám totiž po včerejším hodinovém kroužení ve vršovických jednosměrkách podařilo zaparkovat.

Po cestě se vyhýbáte rozkopaným dírám. Také psím exkrementům, odpadkovým košům, pouličním lampám, tramvajím, autům, a jiným lidem, kteří s hrůzou v očích uskakují do silnice.

Důchodci v přilehlých ulicích po pár dnech s železnou pravidelností v 18:30 přitahovali židli k otevřenému oknu. S nadšením, které v jistém věku dokáže vyvolat jen nový díl Ordinace a rozruch pod oknem. Načínali své cigarety, lahváče či lázeňské oplatky s kafíčkem, a napjatě vyčkávali na nové díly Pata a Mata.

Malá garáž byla koncipovaná pro jednoho Trabanta a dva drobné staříčky. Rychle se plnila, zatímco byt se vyprazdňoval jen velmi pomalu. Když se ale v bytě po několika týdnech každodenní těžké práce rýsovaly holé stěny, začalo se nám lépe usínat. A to navzdory tomu, že k uvedenému nyní sloužila už jen poslední, malá a anorektická, matrace na podlaze. V atraktivním úhlu pro nečekaný skok obézní kočky z vršku šatní skříně přímo na žaludek zmoženého spáče.

„Mám ho!“ volala jsem nadšeně od schránky a mávala papírem na Přítele v okně.

Naše modlitby se zhmotnily do vyrozumění o zápisu do katastru, které jsme dostali na poslední chvíli. Dovolili jsme si jen stručný oslavný taneček, neboť do ukončení nájemní smlouvy zbýval pouhý jeden den. Museli jsme dát byt do původního stavu a odvézt posledních pár nutností. Jako potřeby na spaní, zbytky jídla, úklidové prostředky a zvířata s příslušenstvím.

„To bude maximálně na jednu jízdu“ usoudil Přítel když se procházel po vyprázdněných místnostech. Celý den jsme trávili procházením zásuvek a balením jejich zapomenutých obsahů. Vyhazovali jsme pytle s odpadem do už tak plných popelnic. Umývali. Vysávali. Kytovali. Vytírali.

V průběhu večera odnášel Přítel do auta, výhodně zaparkovaného jen o dvě ulice dál, všechny poslední tašky.

„Docela se to plní, možná jsme měli jet dvakrát“ vrátil se zachmuřen z předposlední cesty k Pierrovi.

„To jsme si měli rozmyslet dřív, ne v půl jedný ráno“ odsunula jsem jeho obavy na druhou kolej. „Vždyť už jsme hotový“.

A skutečně, zanedlouho jsme s velkou slávou naposledy zamknuli a dali liškám dobrou noc. Klíčky byly vhozeny do předem dohodnuté poštovní schránky. Už nebylo cesty zpět.

Když jsme se dopajdali k autu, ověšeni kočičími přepravkami a klecí s potkany, pochopila jsem, co myslel slovem „plní“.

Otevřel zadní dveře a vlezl po čtyřech dovnitř: „nechal jsem tady takhle…“ huhlal tlumeně, jelikož se zrovna nacházel pod matrací „…místo pro potkany“.

Vylezl zpocený ven a tvářil se jako by právě získal Nobelovu cenu za organizaci.

Ještě nikdy v životě jsem neviděla takhle plné auto. Skrz okýnka nebylo vidět ani kousek protějšího skla. To platilo o kufru a zadních okýnkách stejně dobře, jako o předních. Karosérie nacpaného Francouze se mírně zakulatila a podlaha se v některých místech dotýkala silnice.

Položila jsem klec s potkany na zem a chtěla si dát do kufru tašku ze zad.

„Ne, to neotevírej! Už bychom ten kufr nikdy nezavřeli“ skočil přítel před auto a snažil se vlastním tělem zabránit průniku.

„Věřím ti.“

Nastrkali jsme tedy potkaní klece do připraveného otvoru s důmyslně vynechanými větracími dírami.

„Přepravky s kočkama budeš muset mít na klíně“ vysvětlil mi, když jsem zmateně chodila kolem auta se všemi jejich rozrušenými obyvatelkami.

Nacpali jsme se tedy do auta se sedačkami posunutými snad až pod kapotu. Mezi kolena jsem narvala poslední batoh, naskládala na sebe obě přepravky a pak započala jízda smrti.

S dvacetikilometrovou rychlostí ve městě a padesátkou na dálnici jsme se řítili nočním městem. Děkovali za mírný provoz a modlili se, aby nepraskly dveře nebo kolo.

Spícím obyvatelům Prahy byl zdarma poskytnut tlumený koncert tří zoufalých kočičích hlasů zpoza okýnek.

Já jsem jednou rukou jistila bedny na klíně. Ta druhá byla ohnutá v úhlu neslučitelným s učebnicí biologie ze střední školy. Snažila jsem se alespoň vokálně, a dost bezvýsledně, uklidnit vyděšená zvířata. Potkani v klecích mezitím poblázněně utíkali ve svých kolečkách v zoufalém pokusu utéct té strašné noční můře.

„Víš, že jsme dneska ještě nic nejedli?“ poznamenal Přítel, když míjel směrovku k drive-through rychlého občerstvení. „Vlastně včera.“

„Dobrý den, co si dneska dáte?“ zamumlal ospalý brigádník okénku. Hned nato vytřeštil oči a pro jistotu si je promnul, aby se ujistil, že se mu to nezdá.

Rychle nám podal do okénka papírový sáček. A zatímco ostatní zaměstnanci diskutovali o tom, jestli jsme spíš od kolotočářů nebo z cirkusu, pokusili jsme se auto uvést znovu do pohybu. To se povedlo až na třetí pokus.

Kolem druhé hodiny ranní, po hodině a půl, za kterou jsme zvládli jindy půlhodinovou cestu, zaparkoval slavnostně Pierre u naší nové Luxusní vily. Když bylo auto prázdné a původního tvaru, vypustili jsme doma kočky. Jedním rychlým skokem se nacpaly pod starou známou postel v ložnici a tam zůstaly následujících tři dny.

V půl šesté ráno, po tom, co se zdálo jako dvě minuty spánku, nás budík poslal do práce. Byla to první noc pod naší novou střechou. Co se zdá první noc v novém bytě, to se prý splní. Byli jsme tak urvaní, že jsme na nějaké sny naprosto neměli sílu. To bylo asi dobře, protože kdybychom věděli, co nás čeká, nejspíš bychom se šli rovnou oběsit na jeden z těch dubů – třeba na ten s vlašskými ořechy.

Po cestě do zaměstnání mi volal zaražený majitel. Stručně mi sdělil, že byt převzali a v půlce rozloučení hovor zavěsil. Celý den jsem marně přemýšlela, co jsme asi nechali v bytě v nepořádku. Všechny podlahy byly přeci umyté, díry po obrázcích opravené, byt jsme zanechali v lepším stavu, než jsme ho před lety přebírali.
„Některým lidem se prostě nezavděčíš!“ rozčilovala jsem se na sedačce spolujezdce.

Poté co jsem večer nastrkala kočkám krmení pod postel, začala jsem vybalovat ráno dovezené krabice a pytle. Mým primárním cílem byla velmi nevkusná a velikostně nadhodnocená erotická hračka. Darovali mi ji žertem bývalí kolegové při odchodu ze zaměstnání. Poslední den jsem ji našla zapomenutou v šuplíku, stále ještě zabalenou v rudé dárkové krabičce s nápisem „My jsme si ty dva roky báječně užili. Teď si užij zase ty!“
Ve své naivitě jsem očekávala příjezd dělníků každým dnem a chtěla jsem se ujistit, že na ně nevypadne žádné oplzlé překvapení.

„Kam jsi ho zahrabal?“ uhodila jsem na Přítele. „Byl na odkapávači vedle krabice s čistidly.“

„Počkej, tys to nebrala…?“

Některým lidem se prostě nezavděčíš.