#5 – Plánky, plamínky a paninky

Ještě v bytě jsem zaplnila dva školní bloky složitými nákresy nového bydlení. Své plány jsem vydatně podložila nulovou znalostí zedničiny a statiky. Na čtverečkovaném hřišti jsem postupně bourala jednu zeď za druhou, čímž se imaginární prostory krásně otevřely novým možnostem. Těmito možnostmi je myšlen kompletní sortiment webové stránky populárního prodejce švédského nábytku.

Krásná rohová kuchyň s vysněným kuchyňským ostrůvkem přecházela v obrovský obývací pokoj s moderní sedací soupravou. Přítel pak v noci za svitu mobilního telefonu nenápadně do mých záznamů přikresloval televizi s absurdní úhlopříčkou, police na jeho sbírku retro herních konzolí, skříně na deskové hry a domácí kino, které si nezadalo s multiplexy.

Budoucí ložnice se pyšnila množstvím vestavných skříní a komod, rozestavěných kolem velké manželské postele. Tu jsme v bytě zoufale postrádali, když jsme se každé ráno budili rozlámaní na rozkládacím a rozkládajícím se gauči šíře metr dvacet. Jeho nejzajímavějším designovým prvkem bylo pět prasklých lamel roštu.

Nadto náš nový dům doslova přetékal úložnými prostory na všechny ty krabičky a nepořádek. Koupelna se zaplnila skříňkami a policemi, zatímco do technické místnosti jsem nastěhovala zbrusu novou sušičku a pračku, která neteče na podlahu.

Ohmatané listy druhého sešitu, tentokrát linkovaného, se kroutily pod náloží zmatených výpočtů chystaných nákladů. Pyšně jsem je předložila ke schválení hlavnímu investorovi, který si následně nalil panáka Becherovky a odebral se googlit heslo „úvěry na rekonstrukci“.

Tou dobou jsme již byli plnohodnotně nastěhováni do jediné místnosti, o které se s jistou nadsázkou dalo tvrdit, že je obyvatelná. Do ložnice. Místnost to byla docela maličká, zato zoufale přeplněná. Proto jsme ihned, jakmile to šlo, zahájili výběr stavební firmy, která měla naše sny uvést ve skutečnost.

„Paninko, ale tuhle zeď zbourat nemůžeme, má šířku metr dvacet a je nosná.“ ukazoval první pozvaný stavebník cigaretou bez filtru na mou úhlavní nepřítelkyni v projektu Otevřené prostory.

„Paninko, ale tady to otevřít nemůžeme, pokud nechcete předělávat plynové vedení.“ poukázal druhý živnostník. Ten sice tvrdil, že nic z mých plánů realizovat nelze, ale přesto si za to neváhal naúčtovat absurdní sazbu.

„Ta podlaha, to asi nepůjde, paninko, to by se musela nejdřív srovnat s tou kuchyní, kde je o třicet čísel níž.“ Zchladil mé nadšení třetí, zatímco dupal na prohnilé prkno v podlaze obýváku tak dlouho, dokud se neozvalo zlověstné „křup“.

„Tenhle výklenek tu musí zůstat, tam je komín, paninko.“ Poklepal čtvrtý znalecky na omítku s takovou vervou, až tato odpadla a odhalila běhounovou vazbu oranžových cihel.

„Ten bojler nemůžem přesunout do technické místnosti, paninko, to bychom museli předělat celej vodovod“ usoudil pátý při pohledu na kulaté kovové monstrum zavěšené přímo nad vanou. Tomu jsme se chtěli vyhnout. Nový obklad sliboval, že koupelna by se mohla bez rekonstrukce obejít. Což bylo dobře, protože v sešitku nákladů na ni rozhodně nezbývaly stránky a v rozpočtu místo. Nicméně stávající bojler měl jen dvě funkce: Jednak se ve vaně nedalo sprchovat jinak, než vsedě, a druhak teplá voda stačila asi na 10 minut očisty denně. To je možná uspokojivé pro jednu invalidní důchodkyni, ale omezující pro dva mladé fanoušky dlouhých koupelí.

„To je cihla, to sundáme, nebojte, paninko“ ohodnotil šestý nevzhlednou díru v omítce, která se objevila pod tíhou jeho kladiva. To z něj rázem udělalo favorita. Sympaťák za týden nadšeně dorazil sundavat. Kladívko se jen míhalo a my jsme spokojeně nakukovali ze dveří na tu krásnou manuální práci.

Celou stěnu odhalil zmíněný zedník za necelou hodinku. Stáli jsme pod ní, já, Přítel a on, jako tři králové před novorozeným židem na slámě. Prohlíželi jsme si robustní, šedou stěnu, tvořenou ohromnými a jistě velmi těžkými šutry, mezi kterými se elegantně vyjímala jedna jediná červená cihla. Tatáž, kterou při své první návštěvě odhalil.

„Na to nemám vercajk, paninko, do toho bouchnete a spadne vám to celý, víte“ rozloučil se kvapně zbaběle a odešel.

„Já jsem to už pochopila“ konstatovala jsem vztekle, zatímco jsem plnila kovový kyblík natrhanými kousky svých legračních plánů a výpočtů.

Kýbl jsem posléze odnesla na zahradu, položila do starého ohniště a jeho obsah za mírně hysterického smíchu obřadně zapálila. Usrkávala jsem levné krabicové víno z otlučeného plecháčku, seděla na zídce a sledovala, jak se mé nerozvážné sny a představy mění v černé kousky uhlíku a odlétají k sousedům. Když se labilní smích změnil v tiché štkání, přisedl si ke mně Přítel a beze slova mě hladil po stehně, zatímco si do svého mentálního zápisníku zapisoval: „Ve vypjatých momentech nestabilní“.

Sedmý a poslední dorazil za pár dní. Starý zavalitý pán s funěním a dvěma berlemi úspěšně překonal všechny tři schody před domem. Šouravým krokem obešel celou nemovitost a nakonec pronesl: „Ale jó, vono to ňák pude.“

Tahle věta, a skutečnost, že mě neoslovil „paninko“ ho učinila naším Stavbyvedoucím.

„To ňák půjde“ se stalo heslem celé naší kompromisní rekonstrukce. Nosnou zeď jsme sice nezbourali, ale vznikl v ní dvoumetrový otvor s traverzou. Namísto kuchyňského ostrůvku jsme nyní měli robustní sloup metr na metr. Pro celkovou statiku domu byl sice možná nezbytný, ale taky překážel. Zeď s plynovým vedením v celé její nepraktičnosti jsme museli ponechat, ale za jejími útrobami se místo rozšířené kuchyně skryla absurdně velká spižírna.

Podlahu s prohnilými (a nově též prasklými) prkny jsme sice vykotlali, ale s kuchyní jsme ji nesrovnávali. Zato v nepředvídatelných místech vznikla celá řada schůdků a stupínků, ve kterých se skrývaly odpadní trubky. Tyto nerovnosti v průběhu následujících let zajistily desítky ukopnutých palců. Výklenek s komínem jsme ponechali, ale stal se zajímavým architektonickým prvkem. Vystavěli jsme kolem něj celý vnitřní prostor obývacího pokoje abychom po dokončení celé rekonstrukce zjistili, že v něm komín už 30 let není, pro funkci domu je naprosto zbytečný, a býval by šel snadno zbourat.

Nový a realizovatelný návrh rekonstrukce původní myšlence otevřeného prostoru příliš nenahrával. Rohová kuchyň se scvrkla na kuchyňskou linku, dokonce menší než byla běžná socialisticko-paneláková. Tato sice přecházela do obýváku, jak jsem si přála, ale pouze na úkor průchodnosti. Zato jsme získali asi 5 různých „technických místností“.

„Pochybuju, že kdy seženeme tolik techniky, abychom je využili“ studovala jsem půdorys budoucí stavby.

„Nikdy neříkej nikdy!“ mnul si ruce Přítel a ve tváři měl výraz dítěte před výlohou cukrárny.

Stavební firma invalidního pana Stavbyvedoucího nastoupila už za několik dnů se svými perlíky, sbíječkami a míchačkou, a my jsme se definitivně uzamknuli do ložnicogarsonky. Stala se jediným útočištěm před světem Ukrajinců, prachu a suti. Na oboje dveře, vedoucí do našeho jednopokojového bytu, jsme umístili kartonovou ceduli s nápisem „NEOTEVÍRAT, MÁME TAM KOČKY A NESMÍ UTÉCT!“ a doufali jsme, že zedníci umí česky a/nebo číst.

Z pohledu na činorodé dělníky nás ovšem svrběly ruce, toužili jsme také nějak přispět. Po dlouhé debatě jsme vymysleli, že natřít okna bychom jistě zvládli. Sice jsme to neplánovali, ale nový nátěr by jim jedině prospěl.

S velkou slávou jsme v hobbyshopu vybrali škrabky, šmirglpapíry, štětce a vhodný nátěr. Následující dny jsme každý večer u starého stolu škrabali, brousili, natírali, šroubovali, čistili a omývali za shovívavých pohledů zaprášených zedníků. A skutečně, po dvou týdnech namáhavé práce jsme se konečně dočkali. Okno bylo natřené. Tedy jedno křídlo (ze tří) jednoho okna (z osmi).

„Vlastně mám dojem, že ta okna vypadají moc pěkně i nenatřená“ soudil Přítel.

„Vynikne tak jejich rustikální vzhled.“ Souhlasila jsem spěšně.

„Nový nátěr by je jen kazil.“ Oddychl si, neboť očekával dlouhou diskuzi.

„A stejně je časem budeme chtít vyměnit za plastová, byla by to jen ztráta času.“ Zatáhla jsem závěs, aby to ošklivé natřené bílé křídlo nehyzdilo pohled na ta krásná, oprýskaná, rustikální a hnědá křídla sousední.

Bydlet na staveništi má jen jedinou výhodu – každý pochopí, když nemáte doma uklizeno. A to my jsme neměli nikdy, ani před rekonstrukcí. Jinak s sebou ale nese permanentní nepořádek, prach a písek převážně nevýhody.

Po cestě do práce jsme se museli vždy nejprve vyšplhat na monumentální hromadu cihel a omítek před vstupními dveřmi a pak se svézt zase dolů, abychom se dostali do zahrady. Mikroskopický prach z bouraných zdí snadno prolétl i pod dveřmi našeho světa za cedulí, zacelil každou nerovnost podlahy, zalezl do ložního a jiného prádla, naplnil počítače, kočky i vlasy. Potkanům začalo skřípat zrní v zubech a my jsme litovali, že jsme si nepořídili radši činčily. Ty by si v jemňoučkém písečném poprašku libovaly. Veterinářka se nás ptala, jestli naše kočka nespí venku v pískovišti, a vypadala překvapeně, když jsme ji informovali, že kočka ven vůbec nechodí.

Zpočátku jsem zarytě odmítala ve staré místní kuchyni vařit. Oficiální důvod byl prach a špína, která místní sporák zcela zakryla už deset minut po utření. Pravý důvod byl velký pavouk, kterého jsem viděla zalézt do trouby, ale nikdy jsem ho neviděla vylézt ven. Časem jsem se nicméně osmělila, protože studená kuchyně nás nadále nenaplňovala. Mohli jsme si tak dosyta užívat všeho, co se dá koupit v konzervě. Ty jsme pak konzumovali hlavně v posteli, jinam se tehdy sednout nedalo. Nutno podotknout, že konzervovaná strava s pískem se stává ještě o něco méně poživatelnou. Ale nechci si stěžovat. Co by za písek v jídle děti v Africe daly?

Podle původní časové osy jsme do zimy měli mít už hotovo. Na Vánoce jsem se viděla v novém pokoji. Stromeček před oknem s designovou záclonou, nohy na taburetce a zadek zabořený v pohodlném ušáku.

Ve skutečnosti bylo hotové bourání dvou zdí a nahazování opadaných štuků těch zbývajících. Podlaha byla sice zbouraná, ale nová teprve vznikala. Z otvoru ve zdi visela na drátu dřevěná elektrická skříň podložená kýblem, aby se neutrhla docela. Na oknech splihle visely zapomenuté původní, už před rekonstrukcí velmi ošklivé, závěsy. Kdysi plísňově zelené, nyní ale vypadaly jako vojenská maskovací látka. Místo elegantního koberce na dřevěné podlaze jsme měli beton plný vlhkých skvrn. Oknem, otevřeným za účelem vyschnutí zmíněného betonu, padaly na podlahu osamělé sněhové vločky.

Smutně jsme každé ráno hleděli napříč obývacím pokojem s čerstvým betonem k nedosažitelným dveřím koupelny, kde se nacházel vytoužený záchod. Proudy svátečních návštěv simuloval jeden ze zedníků. Každé ráno v půl šesté poctivě dorazil s konví a čerstvý beton aktivně kropil. Ale nic mu z něj nevyrostlo, přestože všechny ostatní betony na zahradě už prorostly plevelem a jeden dokonce krásnou planou růží. Mokrý beton ale nebyl to nejhorší. Nejhorší totiž byla jakási černá izolace, která páchne asi jako ředidlo se zvratky a způsobuje silný hlavobol už po několika hodinách ve vedlejší, zavřené, místnosti. Doufali jsme, že její schnutí přežijeme dostatečně dlouho, abychom docenili, že nezemřeme na otravu radonem.

Na Štědrý den jsme usrkávali z kupovaného vaječňáku položeného na zaprášených OSB deskách, které představovaly podlahu v našem pokojíčku. Místo stromečku jsme měli v zavařovačce strčenou jednu větev z tůje, kterou jsme našli ulomenou na zahradě. Skláněla se až ke stolu pod tíhou ozdob. V posledních smrtelných křečích svátečního nadšení jsme na ni navěšeli všechny, které jsme vlastnili. Na monitoru počítače se zrovna Macaulay Culkin snažil zmrzačit dvojici lupičů, když jsme si místo smaženého kapra dopřávali Filet-O-Fish s hranolky. Smažená ryba nám ale těžkla v žaludku. Víc než dobře jsme si uvědomovali, že nemáme zařízené prakticky nic, zato náš bankovní účet posměšně blikal červenými čísly s velkým mínus na začátku.

„Šťastné a veselé, lásko“ dal mi Přítel pusu na čelo, když jsme ulehali do zaprášených peřin.

Vskutku. Šťastné. A veselé.