„Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud“ zpívá ansámbl Divadla Járy Cimrmana o elektrifikaci obce Frymburk. V Praze nebo ve větších obcích, jako Frymburk, je elektrická zásuvka samozřejmostí a proto jsem byla překvapená, kolik domků a domečků (zejména v naší cenové relaci) tímto vynálezem stále neoplývá. Z úcty k tradici jsme si vybrali dům, který elektřinu má. Měli jsme s ní z dřívějška dobré zkušenosti. Většinou.
Například jednou, ještě v Praze, se nedopatřením klec s potkany dostala o maličký kousíček blíž k počítačovým kabelům, než bylo záhodno. Nezkušené lidské oko by ve vzdálenosti kabelů a kovových mříží nevidělo problém, ovšem šmátravá pacička potkanova dokáže přitáhnout do klece ledacos. Navíc potkan v kleci má dost času. Vydrží vyčkávat i celé hodiny, než závan větru nadzdvihne cíp vlhkého kusu textilu na sušáku a přiblíží ho o kýžený centimetr blíž. Takový potkan nyní může oděv uzmout špičkou drápku přední tlapky, napresován na mříž ve snaze dostat se co nejdál. Následně tlustou osušku, ač to vypadá fyzicky nemožné, protáhne milimetr po milimetru skrz dvoucentimetrový otvor mezi špruclemi a rozkouše ho do poslední nitky. Podobným způsobem se jeden z našich nejtrpělivějších chlupatých přátel dostal ke kabelu od monitoru. A jak už byl naučený, s chutí se do něj zakousl. Výsledkem byl děsivý záblesk a vyhození elektřiny v celém bloku. Jak už to bývá, potkanovi se, kromě duševní újmy, nic vážného nestalo. Nicméně tento konkrétní potkan už nikdy neroztrhal žádný ručník.
Po Novém roce jsme obřadně zliklidovali plastový kýbl, který jsme používali místo nedostupné toalety v éře Velkého vlkého betonu (také známé jako „Doba, o které se nehovoří“). Tehdy jsme si také pozvali elektrikáře, abychom zkonzultovali naši elektrickou skříň. Ta byla stále ještě nedůstojně usazená na obrácené pixle, neboť zeď, která ji nesla, dávno padla za vlast. Předpokládala jsem, že rozvody elektrikář přesune na vhodnější místo a my se pustíme do výběru spotřebičů. Zpětně se tomu musím smát. Daleko víc se smál ten přivolaný elektrikář, když otevřel (dřevěnou) bedničku. Z ní vykoukla jedna keramická pojistka a čudlík.
„Co na tom chcete mít zapojený?“ zeptal se pro formu. Kdo ví? Třeba jsme střelení hipíci, co si akorát jednou za den potřebují uvařit předražené kafe.
„Dva počítače, sporák, myčku, digestoř, televizi, herní konzole…“ začal poctivě vypočítávat Přítel na prstech. Poslední jiskra naděje v elektrikářových očích uhasla už při slově „dva“.
„Podívejte, paninko“ poklepal pán rukou na tu dřevěnou bedničku „tohle si někdo před půl stoletím dělal na koleni, v půlce baráku to máte ještě v hliníku a tahle pojistka“ polaskal prstem archivní keramiku „je sice krásně zachovalá, ale stačí tak na varnou konvici. To vám nikam přetahovat s čistým svědomím nemůžu.“ Zavřel dvířka a měl se k odchodu.
„No a co s tím tedy máme dělat?“ drápala jsem se za ním přes suť, když mi došel obsah jeho proslovu.
„Nic. Pokud nechcete vyhořet, musíte udělat kompletní nové rozvody.“
Už dříve jsme zjistili, že pokud se spustí pračka a zároveň sporák, proud vypadne. Spustí-li se fén, pračka a dva počítače, proud vypadne. Pokud se spustí tři počítače, sporák, televize a sepne bojler, proud vypadne. I v noci a poslepu jsme byli schopni, a často nuceni, zapnout proud zase zpět tím samojediným tlačítkem pod pojistkou. S nově nabytým respektem k dřevěné skříni jsme se už neodvažovali zapínat více než dva spotřebiče naráz. Vyhořet jsme nechtěli, nečetli jsme na to dobré recenze.
Elektrikářů jsme měli na návštěvě několik. Někteří se na dům podívali zvenčí, jiní i rychle nahlédli dovnitř a úplně všichni nám poslali šesticiferné cenové nabídky, ze kterých se nám protáčely panenky. Ještě jsme si ani nestačili pořádně zazoufat, když nám náhoda seslala Jeho. Mraky se rozestoupily a proud slunce vytvořil svatozář nad hlavou opáleného muže, který si zrovna v suti vyhrabával kus kartonové krabice. Na tu tlustou, neořezanou tesařskou tužkou zapisoval drobným, úhledným písmem každou zásuvku, spotřebič a informaci. Za pár dní nám poslal nabídku, která byla poloviční oproti těm dosavadním nejlevnějším. Práce by mohly začít už za pár týdnů, až bude mít v zaměstnání „dovolenou“. A tak jsme si plácli.
Paninko mi neřekl ani jednou.
V mezičase se naše domácnost rozrostla o nového člena. Tedy členku. Jednou po příjezdu z práce jsem zrovna skládala suché prádlo ze šňůry, když se mi vedle hlavy ozvalo mohutné „KDÁK“. Je to slovo, co člověk v noci u prádla nečeká. Zejména pokud nemá slepice. Nadskočila jsem, až se mi vlasy zamotaly do prádelních šňůr. Za svitu baterky jsem odhalila slepici, která se rozhodla přenocovat na vysokém prádelním sušáku jako na bidýlku. Probuzená squatterka rozmrzele mžourala do baterky a otráveně kvokala v nesouhlasu.
Předpokládala jsem, že zbloudilá slepice ráno zase odejde za svými družkami vést svůj běžný slepičí život a já budu mít o jednu legrační historku víc. Druhý den večer ovšem sousedka byla na sušáku zase a třetí den seděla na zídce. Zvíře jsme si tedy osvojili a pojmenovali ji jediným slušným slepičím jménem: Zora.
Ráno při rozednění už přelétávala zpátky přes plot k sousedovi, který jich měl víc než stovku. Jedné chybějící si ani nemohl všimnout. Přes den se u nás neukázala, jen občas přišla pozdravit k plotu, aby po setmění přelétla zase k nám a vyspala se na naší zahradě. Večer co večer jsem po příjezdu ze zaměstnání chodila za samotářkou Zorou na pokec. Vyhovovaly jsme si v intelektuální rovině. Byla to buclatá, ochočená slípka, která se nechala bez protestů přenést, ba i drbat. Vysloveně si to užívala. S hlavičkou blaženě na stranu nastavovala svoje opeřené tělo a zvedala křídla, když jsem jí prsty zajížděla pod peří a masírovala teplé břicho. Slepice mi přirostla k srdci a my jí zjevně také, odstěhovat se odmítala.
Když jsem jednou Zoru na sušáku nenašla, logicky jsem předpokládala, že jí byla večer bez kurníku už zima. Šla jsem tedy zklamaně domů a rozsvítila holou žárovku visící na drátu v budoucí kuchyni. To Zoru, ubytovanou na okenním parapetu, vyděsilo a začala zuřivě klovat do skleněné tabule. Málem jsem prolítla zdí. Od té doby Zora spávala na parapetu u okna.
Jakmile v noci začalo sněžit, vyhrabala jsem v garáži jakési polystyrenové desky, ze kterých jsem podle internetového návodu vyrobila „Pelíšek pro toulavé kočky“. Návod na „Pelíšek pro toulavé slepice“ na internetu kupodivu nebyl.
Někdy tou dobou nastala konečně závodní dovolená a hned její první den Elektrikář dorazil, aby začal svou plánovanou fušku. Přicházel ráno, když my odjížděli do práce a odcházel dlouho po tom, co jsme se z práce vrátili. Obratně sbíječkou vysekával kameny ze zdí a připravoval drážky na budoucí vedení. To vůbec nebyla jednoduchá práce. Dvě století staré zdivo se drolilo a překážející velké kameny se buď nedařilo vyndat vůbec, nebo se naopak vystěhovaly celé i se svými loajálními sousedy.
Dlouhá rekonstrukce obydlí, ve kterém žijete, ze všech pracovníků udělá dočasné členy rodiny. Nemáte vůbec žádné soukromí. Oni vědí všechno o vás a vy se naučíte znát je. Náš Elektrikář nebyl výjimkou. Naštěstí to byl sympatický, skromný a ochotný člověk, takže jsme často večer, s kafem v ruce, plynule přešli z pracovní konverzace do osobní. A tehdy jsme zjistili, že náš Elektrikář je jeden z těch lidí, kteří věří na duchy, přízraky a všeobecně v nadpřirozeno. Většina lidí, kterým se to stane, řekne něco jako „víte, já vím, že je to hloupé, ale…“ a zrudne. Pro Elektrikáře to ovšem byla zcela samozřejmá věc. Asi jako že je Země kulatá – někdo s tím může sice nesouhlasit, ale zbytek příčetné populace ví své, jako on.
A tak jsem dala k dobru pár táborákových historek z našeho nového domu. Vyprávěla jsem mu o záhadně otevřených oknech po příchodu z práce, o vrzající půdě, o padajících předmětech v prázdné místnosti, o nevysvětlitelných stínech pod dveřmi. Prostě všechno, co mi občas nedalo spát, když byl Přítel zrovna přes noc jinde.
Výsledek se brzy dostavil: Elektrikář se u nás začal bát.
Po setmění byl už hodně nervózní a na půdu odmítal vkročit, pokud doma nikdo nebyl. A protože si tam nechával oblečení a osobní věci po dobu práce, (půda byla paradoxně místo, kde se u nás nyní nejméně prášilo), každé jeho převlékání se scvrklo do několika málo sekund. Prováděl ho u otevřených dveří a pro jistotu nás vždy hlasitě informoval, že „jde na půdu!“. Asi abychom zavolali vymítače a kněze, pokud by se dlouho nevracel.
Nehledě na paranoidní hrůzu z nadpřirozených jevů, za práci vzít uměl. Do dneška zůstává jedním z nejpracovitějších lidí, které jsem za svůj život potkala. Den za dnem se lopotil se sbíječkou, vykopával ve zmrzlé hlíně díry pro novou kabeláž a přepojoval zásuvky. Každé odpoledne nám zavolal, kterou zásuvku můžeme používat. Byli jsme totiž dohodnutí, že nám po dobu práce vždy nechá alespoň jednu funkční, ve které jsme měli v prodlužovačce zapojené nejnutnější – lednici a rozpadlou stolní lampičku po původních majitelích.
Jednou se při pravidelném informativnín telefonickém hovoru Elektrikář zmínil, že trochu upadl a uhodil se do zad, („ale všechno jsem to dodělal, nemusíš se bát“). Strachovala jsem se víc o jeho zdraví, ale i když jsem mu nabízela volno, byl si jistý, že se z toho vyspí.
Nevyspal. Pozdě večer mi znovu zazvonil telefon a na druhé straně se ozval zkroušený hlas:
„Hele, mě to fakt bolelo, tak mě kamarádka přemluvila a jel jsem radši na pohotovost.“ informoval mě.
Na pohotovosti mu diagnostikovali dvě zlomená žebra a naordinovali tři týdny nemocenské na zotavení. Jak jsme později zjistili, ono „trochu jsem upadl“ je v žargonu workoholika-elektrikáře synonymum pro „při vyskávání kamene u stropu mi ujela sbíječka, vypadla mi z rukou a já se zlomil v zádech přes horní spoj štaflí, na kterých jsem stál a pak jsem spadl od stropu na zem“. Ujišťovala jsem ho několikrát, že tři týdny nejsou žádný problém, jen ať v klidu domova srůstá.
Stejně byl za týden zpátky. Pohublý a sehnutý k jedné straně se belhal po domě s inkriminovanou sbíječkou a nenechal se vyhnat zpátky do postele ani Ouija tabulkou.
Během týdne rozjímání na lůžku stihl identifikovat nečekaného viníka celé události. Koho, ptáte se? Byla to slepice Zora.
Elektrikář byl bytostně přesvědčen, že je to převtělená původní majitelka našeho domu. Tedy osmdesátiletá babička, která zemřela dva roky před naším nastěhováním. Byl přesvědčený, že jediným důvodem jejích častých návštěv je nostalgie a kontrola postupujících stavebních prací. Když tato slepice/zesnulá důchodkyně viděla přes okno, jak vylamuje kameny z milovaného domova, špatně posoudila cíl jeho snažení a shodila ho ze štaflí úmyslně.
Od toho dne si začal Elektrikář, pro jistotu, nechávat práce kromě nás schvalovat ještě i u stavební dozorkyně Zory. Vždy ráno, než stihla vylézt z polystyrenového domova, zmatenému kuru pečlivě vysvětlil dnešní práce, jejich průběh a cíl. Nikdy už ze štaflí nespadl, což byl nesporný důkaz pravdivosti jeho teorie.
Jak už jsem zmínila, máme tři kočky. To znamená, mimo jiné, že jsem od doby, co žiju sama, nebyla z domova nikdy déle než na víkend. Nemám nikoho, kdo by je hlídal. Je to trochu otravné, ale zvykli jsem si. Ale když jsme doma měli Elektrikáře, nyní téměř člena rodiny, který měl navíc ke zvířatům (s výjimkou slepic) kladný vztah, tak jsme se s Přítelem rozšoupli. Elektrikáře jsme instruovali jak je nakrmit a pomazlit, a odjeli jsme na čtyři celé dny mimo domov.
Hned následující ráno mi zazvonil telefon.
„Děje se něco? Jsou kočky v pořádku?“ strachovala jsem se.
„Kočky jsou v pohodě, ale mám trochu problém“ vysvětlil mi šeptem ustaraný hlas.
Podle všeho zrovna dělal cosi na verandě, když zjistil, že se Zora/důchodkyně přesunula z kuchyňského parapetu na parapet verandový. I zabolela ho nezhojená žebra, polila ho hrůza a rozhodl se pro klid své duše udělat slepici útrum. Vzal nějaké kusy dřeva (na zahradě jich bylo požehnaně) a nastrkal je za okno tak, aby se tam žádná slepice už nikdy nedostala. Uspokojen výsledkem šel natahovat kabely na půdu. To pro něj bylo samo o sobě dost stresující. A tehdy uslyšel rány z přízemí. Se zježenými vlasy a kladivem v ruce sestoupil dolů, kde nalezl slepici sedět na parapetu u verandy, jako by tam nikdy žádné dřevo ani nebylo. Děsila jsem se momentu, kdy ochočená a zvědavá Zora vyskáče po schodech na půdu za Elektrikářem a uvězní ho tam na zbytek naší dovolené.
Zora naštěstí vzala rozum do křídla a nechala ho v klidu pracovat, což z ní učinilo jediného příčetného člena domácnosti. A tak jsme se navzdory všem komplikacím dočkali dne, kdy zbrusunové rozvody byly zapojeny, díry po drážkách zaceleny a spotřebiče napojeny. Na verandu jsme každý den chodili obdivovat nablýskanou novou, velkou a pečlivě popsanou rozvodovou skříň.
Abychom celou tuhle elektrickou vsuvku nějak symbolicky zakončili, s Přítelem jsme pak synchronizovaně podkopli kyblík od Primalexu. Tím jsme definitivně zlomili vaz staré elektrické skříni, odsouzené k smrti za pokus o žhářství. Chvíli se houpala, načež mrtvý kabel vystřelil ze zdi i s kusem omítky a popravená spadla svým nepřiměřeně nadšeným katům k nohám.
Elektrikář s ponurým výrazem zaklapl otevřené víko skříňky, ze kterého na nás zírala bílá keramická pojistka.
„Víte, tohle bylo asi to nejmorbidnější a nejděsivější, co jsem tady u vás viděl.“ počastoval nás vyčítavým pohledem při odchodu. „A to je co říct“.
První den s novou elektřinou jsem oslavila tím, že jsem vyprala všechno prádlo, upekla štrůdl, uvařila tříchodový oběd, zatímco jsem si jednou rukou v koupelně kulmovala vlasy a druhou strojkem depilovala nohy.
Přítel uznal, že to za ty prachy stálo.
Boží!