V momentě, kdy se každým dnem schylovalo k dokončení práce na novém elektrickém vedení, seděli jsme s Přítelem na postelo-gaučo-židli a plánovali další postup. Náklady na rekonstrukci už dávno překročily naše příjmy. Studovala jsem jednotlivé odrážky v ohmataném bločku. Za každou z nich se pod rouškou nečitelnosti mého rukopisu skrývaly budoucí nezbytné opravy. Odrážky kdysi bývaly kolečky, ale někdy před čtvrt rokem jsem je umně přemalovala na malé lebky se zkříženými kostěnými hnáty. To bylo to nejkreativnější, co jsem za poslední rok a půl měla sílu udělat, ačkoliv jsem kdysi s tužkou a barvami trávila veškerý volný čas.
„Obíd… omít-ky,“ slabikoval Přítel, „To sami nezvládneme“ poznamenal pak zjevnou skutečnost.
„Ale výmalbu a ‚podlano… ho-vé krytiny‘ určitě. Taky co na tom může být?“ uklidňovala jsem ho. „Malovat tlustým štětcem umí každej předškolák,“ připomněla jsem jeho skepticky zvednutému obočí. „A podle návodu na netu mi přijde, že položit pár laminátových desek vedle sebe zvládne i slepec bez ruky,“ ujišťovala jsem ho.
Přítel místo odpovědi odhrnul kufr s oblečením, který jsme vždy večer přesouvali z postele na zem a každé ráno ze země na postel, fláknul sebou na deku a pěstmi si mnul unavené oči. Přemýšlela jsem, kam se poděl ten zastydlý puberťák s dlouhými vlasy a rarášky v očích, se kterým jsem se kdysi seznámila. Ve svých pětadvaceti tu vedle mě ležel sešlý třicátník, který vypadal, že má doma novorozená trojčata s akutní kolikou. Věčně zaprášené vlasy už před nějakou dobou musel ostříhat a obličej mu pomalu zarůstal plnovousem, který se trčil do všech světových stran. Aspoň nebyly vidět vrásky, co mu pod ním vyrašily. Já jsem žádný plnovous neměla, a tak bylo o to jasnější, jak nás život v permanentním stresu poznamenal. A když se mi v nich usadil oranžový cihlový prach, bylo to ještě jasnější.
„Navíc ušetříme!“ snažila jsem se ho rozveselit. Marně.
Nechala jsem ho v klidu se vysténat a vrátila se k sešitku. Pak musíme sehnat nábytek. To už jsem na hlas nečetla. Nejdražší bude kuchyň, zbytek musíme schrastit z druhé ruky. Nevadí, jsme skromní. Nepotřebujeme, aby naše movitosti byly nové, hezké nebo k sobě ladící.
Zrovna když jsem si googlila „nejlevnější laminátové podlahy“, ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře ložnice. Na druhé straně stál navlhlý Elektrikář s provinilým výrazem ve tváři, který věstil potíže.
„No, možná byste se měli jít podívat…“ řekl místo pozdravu.
Obezřetně jsme postupovali po starých kartonech, které byly nesmyslně natažené na nejfrekventovanějších místech za účelem ochrany starého ošklivého lina pod nimi, určeného beztak k likvidaci. Jak jsme se přibližovali k jedné z technických místností, na kterých dnes Elektrikář pracoval, začaly se na kartonu objevovat čím dál tím vlhčí stopy v opačném směru. Těsně před dveřmi do inkriminované místnosti se otisky bot vpíjely do zvětšující se louže. Vodní tok nepochybně pramenil za dveřmi, pod kterými, jako potoky slz finančně zruinovaných majitelů, po schůdku dolů vytékala špinavá břečka. Zhluboka jsem se nadechla, abych se psychicky připravila na to, co mě čekalo.
Ze zdi trčel konec kovové trubky spěšně omotaný mikinou, ve které ráno Elektrikář přijel. Voda přes mikinu malým čůrkem crčela do série různých kbelíků a škopků, aby z nich definitivně přetékala na podlahu a vsakovala se do rozbředlých zbytků kartonu.
„Víte, já jsem zrovna vysekával drážku a narazil jsem na vodovodní trubku.“ Zpytoval svědomí zkroušený Elektrikář. „Tady v těch místech by vůbec neměla bejt! Nechápu…“
Poté, co jsme vypnuli hlavní uzávěr vody, zlikvidovali nejhorší louže, vylili a vyměnili kyblíčky, vrátili jsme se do ložnice. Zatímco přítel googlil pro změnu „instalatéři ve vašem okolí“, já jsem se vrátila k sešitku s náklady. List s nadpisem „Stěny a podlahy“, pod kterým se skvěla divoká směsice výpočtů, jsem jedním zuřivým tahem vyrvala a založila ho za čistý list. Tento jsem spěšně označila: ‚Debilní pitomá voda – já se na to fakt už z vysoka!!‘.
Co mají zubaři a instalatéři společného? Objednací dobu tři měsíce. Ha ha. Výběr nejlepšího se scukl na výběr toho, který přijede nejdřív. Provizorně jsme na sebe obě půlky kovové trubky napojili kusem hadice ze zahrady, abychom se mohli alespoň jednou za dva dny rychle osprchovat. Tento spoj ovšem navzdory tlusté vrstvě průmyslové lepicí pásky nepříjemně protékal, a tak jsme každou volnou chvíli trávili vytíráním zvrásněného linolea. Odnesli jsme z místnosti a přilehlého okolí všechen původní nábytek, aby se nerozpadl víc, než už byl. S naším rozpočtem ho budeme ještě potřebovat.
Když jsme odtáhli poslední kus a seškrabali kartonovou drť ze země, všimli jsme si ve starém linu obdélníkové rýhy, která se na jedné straně pyšnila zrezlým kovovým madélkem.
„To jsou zdvihací dvířka?“ ukázala jsem celkem zbytečně prstem na náš nejnovější objev.
S Přítelem jsme na sebe překvapeně pohlédli a hlavou se nám honily stejné otázky: My máme sklep? Proč nám o něm prodejce neřekl? Bylo zcela bez debaty, že kovová dvířka s nalepeným PVC musí skrývat nějaké temné tajemství. Takhle začínají všechny ty filmy, na které jsem se dívala jen s jedním okem pod peřinou. Teď objevíme skrytou mučírnu. Sado-maso salónek zvrhlé zesnulé důchodkyně. Nebo možná protiatomový bunkr s výbavou ve stylu 60. let (ostatně jako všechno, co v domě zůstalo) s kostrami původních obyvatel sedících na pohovce.
Přítel opatrně vzal za madlo a zatáhl. Dveře se s vrzáním zdvihly a odhalily černou díru pod nimi, opatřenou betonovými schody. Natáhli jsme krky, na kterých nám stály chloupky v pozoru, rozpolcení mezi strachem a zvědavostí.
Bylo to ještě mnohem horší, než moje nejděsivější představy. Malý kamenný sklípek, do kterého vedlo pár betonových schodů, se během několika posledních vlhkých dnů naplnil vodou až po sedmý schod. Na hladině plavaly nafouklé konzervy, různé staré noviny, a na dně se leskly sklenice se zavařeninami. To nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, že hladina byla zhusta pokryta desítkami gigantických těl černých pavouků, kteří až do nedávné vodovodní nehody zřejmě bydleli v domě s námi. Moje lítost z genocidy členovců se zuřivě bila s arachnofobií, která nakonec drtivě zvítězila. Začala jsem pomalu couvat, dokud jsem nenarazila na stěnu. Zařvala bych, kdybych před chvílí nepřišla o hlas.
O deset minut později mě Přítel našel v ložnici, kde jsem pracovala na rychlé evakuaci.
„Asi budeme muset někde sehnat čerp… co to děláš?“ zeptal se opatrně. Už dávno věděl, že jsem značně nevypočitatelná, jde-li o pavouky.
„Já tady nebudu.“ Vysvětlila jsem stručně. „Všechno jsem zvládla. Tři měsíce bez proudu. Měsíc bez záchoda. Rok a půl v prachu a špíně. A teď máme vodu v celým baráku. Akorát ve vaně a umyvadle ne. Prach a voda; víš, co to dohromady dává? Bláto. Žijeme v bažině. Přidej k tomu pár červů a můžeme si začít říkat Shrek s Fionou. Všechno jsem to akceptovala, víš?“ mrskala jsem s narůstajícím vztekem kusy oblečení do kufru z postele. „Říkala jsem si: Sama sis to vymyslela. Když jsi blbá, tak si to vyžer. Snažila jsem se tvářit statečně, chápej. Byl to můj idiotskej nápad. Ale to končí. Prostě nebudu bydlet v Amazonským pralese! Vzdávám to. Měls pravdu. Na tohle nestačíme. Napiš inzerát: ‚Ruina na prodej. Nic nefunguje, všechno se rozpadá, sračky všude. Značka: Levně‘. Mě je to už jedno. Jdu do Prahy.“
Narychlo jsem zapnula narvaný kufr, ze kterého čouhal modrý rukáv, a nijak mě netrápilo, že jsem si v rozrušení na stěhování zabalila jeden svetr, dvě liché ponožky a dvacatero pánských boxerek. Rozrazila jsem dveře, ostentativně obešla Přítele, který nenacházel slov, a táhla kufr na kolečkách pryč z místnosti. Pokus o působivý odchod ovšem hyzdila nerovná podlaha plná různých cihel a kamenů, na kterých se kufr neustále převracel.
Vyšla jsem ze dveří, vyšplhala i s kufrem na hromadu suti před vchodem, svezla se dolů na druhé straně a spatřila skupinu pěti tlustých, hnědých, divokých potkanů, kteří právě pod stromem rabovali spadané vlašské ořechy. Vyděšená zvířata s lupem v packách ztuhla v naivní představě, že je neuvidím. Nejspíš také znají Jurský park.
Položila jsem kufr do trávy a vytáhla z kapsy krabičku cigaret se zapalovačem. Zuřivě jsem šlukovala dehet s nikotinem, zatímco jsem pozorovala nehybné potkaní sousoší. Nakonec jsem típla cigaretu do suti ke všem ostatním špačkům pokrytým azbukou, které tu zbyly po našich Ukrajincích. Opatrně jsem obešla potkana, který se stihl schovat pod suchý list z ořešáku tak důkladně, že mu tlusté tělo a dlouhý ocas vyčuhovaly ven, a zpod listu se na mě koulilo jedno černé vystrašené oko. Přehodila jsem kufr zpátky do verandy a vydrápala se tam za ním. Jakmile jsem byla z dohledu, potkani spěšně opustili své pozice a s ořechy v zubech se snažili vyšplhat po okapu kamsi na půdu.
S kolečky jsem se neobtěžovala a kufr jsem táhla zpátky do ložnice po zemi, kde námi zůstávala tlustá čistá cestička.
„Neodejdu.“ Oznámila jsem Příteli, který pořád ještě stál ve dveřích.
„Já vím.“
„Nenechám tě v tom. Koupili jsme tu barabiznu spolu, tak to spolu dotáhnem.“
„Já vím.“
„Máme půdu plnou potkanů.“
„Já… aha.“
Za dva měsíce dorazil instalatér, důstojně obešel celý dům, prostudoval starý projekt, který rýsoval zřejmě původní majitel, nejspíš jediný autor instalace celého potrubí.
„Jakou tu máte vodu?“ zeptal se.
„Docela hnusnou. Takovou železitou. A s malým tlakem.“ Odpověděli jsme váhavě. „Na pití kupujeme balenou.“
„To je proto, že máte vodu vedenou v topenářských trubkách. Jsou úzký a usazuje se vám tam rez a kámen“ informoval nás věcně Instalatér.
„A půjde ta díra nějak zacelit?“ položili jsme s jistou dávkou naivity otázku, která nás tížila.
„Ne, to by nevydrželo, trubka je ve špatným stavu.“ zničil naše naděje Instalatér. „A ostatně asi to ani nechcete. Stejně by to ruplo někde jinde.“
„No… a co s tím tedy můžeme dělat?“ opatrně jsem vyzvídala.
„No, tak můžete to vyrvat ven a dát tam normální trubky.“ Odpověděl logicky. „A nejspíš i odpady, protože tipuju, že budou v podobným stavu“ řekl tak samozřejmě, jako by hovořil o převlékání ložního prádla.
Odešla jsem do ložnice, sedla si na stále ještě zabalený, zaprášený kufr a začala brečet.
Po deseti minutách přišel Přítel. Zvedla jsem se s bílým otiskem zaprášeného kufru na zadku. „Co to bude stát?“
Přítel neodpověděl. Chvíli civěl na prasklinu ve zdi, která onehdá tak znervóznila přivolaného statika, než řekl: „Nový rozvody budou stát dost, ale ne tolik, abychom to neunesli.“ Odmlčel se. „Horší je, že při tom rozmlátí tu koupelnu. A taky část z těch opravených stěn.“ Podíval se na mě s mírnou apatií v očích „A podlahu.“
„Samozřejmě, jak jinak?“ Rezignovala jsem.
„Objednal jsem plašičku potkanů na půdu.“
„Díky.“
A tak jsme po půldruhém roce od naší poslední návštěvy opět vyhledali Banku. Přidělená poradkyně nás hyperaktivně přivítala, načež si otevřela naší kartu, mírně zbledla a opatrně se zeptala: „A co pro Vás mohu udělat tentokrát?“
„Máme u vás hypotéku a rádi bychom si zařídili ještě půjčku na rekonstrukci. Co nám můžete nabídnout?“
Opět vynikající. Vydáš to?
Míšenko, co víc si můžu/můžeš přát? Chce se mi plakat, chce se mi smát!