Bezútěšně jsme brázdili uličky již třetího hobbyshopu v sekci „Koupelnové obklady,“ ale prostě jsme se nedokázali rozhodnout. Ostatně ani shodnout. Místo toho jsme měli košík naplněný impulzivně vhozenými nezbytnostmi, jako jsou izolepy, metry či šroubováky, tedy předměty, které se v naší domácnosti s železnou pravidelností ztrácí do nenávratna. Zřejmě aby se zhmotnily v jiné dimenzi obývané téměř výhradně lichými ponožkami a plyšovými cinkajícími myškami s šantou kočičí.
V naší koupelně totiž po devastujícím útoku Instalatéra konečně začala téct voda. Už bylo na čase. Nijak zvlášť jsme si neužívali nově nabytých přátelství s obsluhami okolních benzinových pump. Tam jsme totiž dlouhé týdny jezdili několikrát denně navštívit místní toalety. Zato díky tomu máme solidní zásobu žvýkaček a müsli tyčinek.
„Musíme si něco koupit, když sem furt lezem…“ komentovala jsem pokaždé protočené panenky Přítelovy.
Pohodlí domova nesimulovala ani provizorní sprcha nacpaná v kumbálu vedle kuchyňky mého zaměstnavatele, určená pro tři nadšené cyklisty a nás dva. Tu jsme potajmu navštěvovali po pracovních hodinách. Recepční v přízemí si již zvykl, že společnost opouštím výhradně s mokrými vlasy, ale ze začátku to s sebou neslo celou řadu zvídavých, leč nepříjemných otázek.
Výměnou za možnost vyměšovat blíž než pět kilometrů od trvalého bydliště jsme museli obětovat koupelnové obklady. Už několik měsíců jsme se z důvodu nedostatku financování snažili namlouvat sami sobě, že místnost takto získala rustikální a přírodní nádech. Pravdou však bylo, že koupelna ze všeho nejvíc připomínala sklípek na brambory po zásahu ručním granátem. Všechny zdi byly omlácené na kámen, a v něm se šklebily ošklivé rány po nových trubkách zajizvené cementem. Záchod se viklal jak bolavý zub na poslední ponechané dlaždici, to asi abychom zůstali u té lékařské tématiky. Oprýskaná vana, která neustálé padání kamenů ze zdí nepřežila bez úhony, byla nyní, kromě toalety, jediným zdrojem vody. Proto se v ní odehrávaly všechny hygienické úkony, od sprchování, přes mytí rukou až po umývání nádobí. Po třiceti minutách mytí talířů ve vaně jsem vždy odcházela v uctivém předklonu, ze kterého jsem se rovnala další hodinu.
Na sanitárním zařízení jsme se domluvili snadno. Ostatně vybrat to nejlevnější na trhu nedalo příliš práce. Záchodovou mísu, vanu a umyvadlo jsme již měli úhledně vyrovnané v rohu budoucí kuchyně, a po návratu domů jsem se tam s nimi chodila polaskat a trochu si postěžovat na práci. Pitomé dlaždičky nám ale daly zabrat.
„Ale tak tyhle nejsou tak hrozný. Podobný měla babička v kuchyni. Teda před rekonstrukcí.“ Snažil se mi Přítel, skrze mou sentimentální stránku, prodat ohyzdné, zažloutlé, světle modré dlaždičky, bez ladu naskládané v krabicích pod velkou cedulí ‚Likvidace, poslední kusy‘. Skutečně vypadaly, že tam leží od pádu železné opony.
„A kdy dělala rekonstrukci?“ snažila jsem se odvést řeč na jiné téma a Přítele pryč.
„Po revoluci…“ odvětil po chvíli počítání na prstech.
„Já ti rozumím, ty chceš, abychom se příštích dvacet let koukali na dlaždice, které vypadají přesně jako jedny z těch dvou, co se daly sehnat za totalitního režimu, a které si tvoje babička vyměnila ihned, jakmile se na trh dostaly nějaké jiné.“
„No… jo.“ Souhlasil, jelikož už byl k sarkasmu a ironii za dobu rekonstrukce našeho domu imunní.
„Ale já nechci čekat s důstojnou koupelnou na další revoluci. V dnešní době může demonstrovat půl státu a nikam to nevede. Zkusíme to projít ještě jednou, třeba jsme něco přehlédli,“ navrhla jsem naivně a nenápadně se snažila Přítele nasměrovat do koutku s krásnými, šedými, matnými, velkoformátovými obklady s květinovými detaily, které nás oba sice nadchly, ale taky stály dvojnásobek našeho plánovaného rozpočtu. A osminásobek ceny totalitních obkladů.
„Víš, sice jsme si chtěli nechat vyrobit kuchyň na míru, ale možná bychom tam prozatím mohli dát nějakou hodně levnou sektorovou linku a zbývající peníze použít na lepší koupelnu,“ hodila jsem náhodně rukou přesně do kýženého rohu: „třeba na tuhle.“
„Ale přece jsi říkala, že do těch našich prostor se nic sektorového nevejde…“ zmateně mrmlal Přítel.
„Podívej, já ti to řeknu jinak.“ Píchla jsem Přítele ukazovákem do hrudi. „Klidně obětuju kuchyň. Nebo třeba ledvinu. Ale chci tyhle obklady. Nebo jiný obklady.“ S každou větou jsem přidávala na hlasové intenzitě. „Ale rozhodně ne tamty obklady, rozumíš mi?“ ukázala jsem prstem ke smutné hromádce zlevněného zboží s takovým důrazem, že se na nás otočil i párek důchodců, který si ji zrovna nepříliš zaujatě prohlížel.
Když jsme za hodinu do kufru Jeana-Pierra naložili poslední krabici krásných, šedých, velkoformátových obkladaček s květinovými detaily, Francouz rezignovaně dosedl na obrubník chodníku a s němou výčitkou se z něj odmítal odlepit.
„Tak to možná vezmem‘ nadvakrát, co myslíš?“ posoudil Přítel nastalou situaci.
„Možná jsme to měli vzít natřikrát“ vysvětlila jsem polovině beden, které jsme vyskládali na chodník a kolem kterých jsem rozbila provizorní tábor s cílem střežit svou těžce vybojovanou trofej. To když jsem viděla kufr auta, se kterým Přítel odjížděl domů. Ten drhnul i o ty nejmenší oblázky a nerovnosti na silnici. V duchu jsem vzpomínala, zda jsou na cestě nějaké retardéry, mohly by být pro naše auto osudné. Nebo hůř, pro obklady.
Za další hodinu, po kterou jsem za pomoci naštvaných slepic likvidovala jedno prase za druhým, mi v ruce zavibroval telefon.
„Máme po autu, co?“ pozdravila jsem Přítele.
„Auto dobrý, záda blbý,“ vysvětlil stručně tenký hlas na druhé straně linky. „Jsem to vykládal a luplo mi v zádech, teď ležím na posteli a nemůžu se zvednout. Já se k tobě asi dneska nedostanu.“
„Dobrý den, potřebovala bych řidiče s dodávkou, který by mi odvezl 30 beden obkladů z chodníku domů.“
„Samozřejmě, bude u Vás za tři hodiny, bude to všechno?“
„A nešlo by to dřív? Přítel fakt dost potřebuje čůrat.“