#9 – Konve, karafiáty a vůbec žádné seznamy

Ten den byl jako malovaný. Zapadající letní slunce svítilo. Ptáci zpívali jak pominutí. Poslední kachlička nalepená. Spáry zaschlé. Vana, toaleta i umyvadlo nainstalované. Bojler byl přesunutý z nepraktického místa ve vaně na podstatně vhodnější místo v technické místnosti. Technická místnost je totiž souhrnný název pro „všechno, na co se nechceme koukat, dáme sem“. Nově natažené trubky zaházené a zdi omítnuté. Prostě srdce usedalo ze vší té krásy.

Triumfálně jsem nametla poslední hromádku prachu z podlahy na kovovou lopatku a nepřiměřeně obřadně jsem ji vynesla na podstatně větší hromadu před vchodovými dveřmi. Už dávno přestala být na chodníku a přetékala do trávy. Odlepila jsem si z čela mokrý pramen vlasů a nadzdvihla tričko, abych na ulepené tělo pustila trochu vzduchu, zatímco jsem se rozhlížela po tom marastu.

„Sehnat kontejner na suť, srovnat pozemek, koupit trávu a dosít ta holá místa…“ vypočítávala jsem na prstech, co ještě je potřeba udělat na parcele. Doplňovat nekonečný seznam úkonů se stalo mým koníčkem. Chvíli jsem si to zapisovala, ale došel mi sešit. A tak jsem na jeho zadní stranu tlustým lihovým fixem napsala „!!! ∞ !!!“, čímž jsem shrnula svoje dosavadní pocity z nemožného úkolu, který jsme si na sebe ušili.

„Čert to vem. Dnešek si nenechám zkazit,“ vysvětlila jsem nezúčastněné slepici Zoře, která právě spořádaně dorazila na okno k nočnímu hřadování. Po dlouhé době jsem měla pocit, že se něco daří. Dům pomalu přestával vypadat jako sídlo squatterů a začínal dostávat podobu běžné stavby. Sice jsme ještě neměli kuchyň, ani nábytek, ani výmalbu, ani podlahy, ani…

„Zase počítáš?“ identifikoval správně Přítel můj zadumaný výraz.

„Ne,“ lhala jsem. „Dneska nepočítám. Dneska si dám koupel. Přines mi lampičku s prodlužovačkou do koupelny!“ rozdělila jsem spravedlivě úkoly a jako královna Kleopatra jsem se odebrala do lázní. Zde jsem odhodila své roucho, tedy potem promáčené tepláky a tričko, abych se naložila do vany, která se příliš pomalu plnila teplou vodou. Elektřinu jsme sice měli vyvedenou všude, ale většina kabelů v domě stále ještě v úhledných smyčkách u stropu čekala na své žárovky a lustry. Taky dva trojrámečky na zásuvky. Dva vypínače…

„Drž zobák!“

„Co zas?“ čertil se Přítel se stolní lampou a srolovaným kabelem v ruce.

„To nebylo na tebe.“

„To dává smysl. Hele, zítra bychom měli zajet mrknout na ty podlahy. Já furt nevim, jestli spíš lino nebo laminát. Lino se mi sem moc nehodí, ale plovoucí podlaha by se mohla zkroutit, pokud bychom tu měli zas nějakou povodeň.“ kazil zákeřně Přítel mou snahu o relaxační sebekázeň.

„Já asi nechci lino. Vždyť máme nový trubky, už se tu snad nic řezat nebude, při troše štěstí už by se nám voda mohla vyhnout.“ Usoudila jsem, a abych svá slova podpořila, rozhodila jsem rukama v plné vaně s takovou vervou, až voda přetekla přes okraj a pomalu se rozlévala po té nově okachličkované podlaze. Někde v dáli se zahřmělo. Předvídavá osoba by to mohla označit za zlé zmanení. Že se nebe bouří nad vší tou samolibou drzostí prýštící z mého prohlášení. Já ovšem nebyla tou osobou, a tak jsem se dál naivně věnovala podnětné diskuzi o podlahových krytinách.

„Na druhou stranu…“ začal přítel, ale nedokončil myšlenku, neboť jsem ho poslala pro čajové svíčky a krabicové víno, kterými jsem hodlala dát své koupeli punc luxusu. V rámci dostupných finančních mezí.

„Zítra tam prostě zajedeme a podíváme se, co kolik stojí, stejně to nakonec dopadne tak, že vezmeme to nejlevnější,“ ukončil diskuzi navrátivší se Přítel, zatímco mi do hrnečku s uraženým uchem a nápisem „Nejlepší babička na světě,“ který tu zůstal po původní majitelce, naléval víno značky Bílé.

Druhý den jsme skutečně časně ráno dorazili do obchodu, vybaveni podrobným plánem všech místností. Chtěli jsme vzít ještě metr, ale žádný jsme nenašli, takže jsme jeden rovnou hodili do košíku. Pro jistotu jsme vzali i lepicí pásku a šroubovák, to se neztratí. S vědoucím úsměvem jsme minuli hádající se pár v sekci „Koupelnové obklady“ a namířili jsme si to přímo k uličce „Podlahové krytiny“. Rozvržení olbřímí haly už důvěrně známe, trefili bychom tam i poslepu.

„Takže tyhlety jsou nejlevnější?“ ubezpečila jsem se při pohledu na lesklé laminátové parkety vzoru „Dub světlý“, které byly němým svědkem populárního interiérového designu v době mého dětství.

„Jo, tyhle, anebo ty vedle,“ ukázal Přítel na druhé. Zamžourala jsem na ně skrz brýle, ale i tak byly úplně stejné.

Jala jsem se podrobně prozkoumat obě možnosti v marné snaze najít nějaký rozdíl. Nebo alespoň přednost.

„A co to lino?“ zkusila jsem zoufale štěstí jinde.

„Tak to by bylo tamto,“ střelil Přítel prstem na protější stěnu. V době, kdy já jsem se procházela uličkami a posuzovala hlavně barvy, řezbu dřeva a moderní strukturované povrchy vystavených vzorků, on udělal podrobný cenový rozbor trhu.

Letmo jsem se ohlédla na PVC vzoru dlažby s natištěnými zelenými konvemi doplněnými fialovým karafiátem na každé třetí dlaždici.

„Tak ty na podlahu nedáme, protože…“ lovila jsem nějaký dostatečně zásadní a pokud možno technický argument, aby Přítel pochopil závažnost situace.

„…protože vezmeme tohle,“ selhala jsem ve své snaze a rovnou Přítele odvedla k dekoru, který se mi líbil víc.

„No ale…“ načal svou odpověď.

„Oba víme, jak to dopadne. Nemyslíš, že by bylo jednodušší si to ušetřit a prostě ty bedny rovnou naložit?“

Chvíli jsme se na sebe beze slov hleděli a vzduch mezi cedulemi „PVC“ a „Laminátové podlahy“ bobtnal nadcházející hádkou.

„Vážení zákazníci, rádi bychom Vás upozornili na výprodej podlahových krytin druhé jakostní třídy, kterou naleznete v uličce 31.“ ozvalo se z amplionu hlášení, které přerušilo Karla Gotta, jenž by si býval přál být stále mlád.

Kolečka velkoobjemového vozíku hlasitě drnčela na dlažbě, zatímco jsme se řítili z uličky 31 k pokladnám. Kdybychom dnes vyhráli ve Sportce dva miliony, neměli bychom takovou radost, jako z výhodného nákupu kompromisních parket. Vypadaly skoro jako ty, které jsem vybrala, a přitom stály jen o dvacet korun za metr víc, než ty nejlevnější! Jsme inteligentní spotřebitelé. Máme fištrón. Kam si na nás přijdou s druhou jakostní třídou. Tak možná sem tam nějaká laťka bude trochu kazová. Možná vzorek trochu pomuchlaný. To nevadí. Dáme ji pod gauč. Nebo pod linku! To je nápad. A parády bude habaděj.

S povznesenou náladou jsme dorazili k autu. Přítel nadšeně otevřel kufr, sklopil zadní sedačky, naložil první várku parket a s vydatným funěním ji narazil na přední sedačku. Víc než polovina laminátových desek zůstala viset ven z auta. Malou chvíli se houpaly přes okraj kufru, aby nakonec zvítězila fyzika a dlouhá krabice se s svezla na parkoviště.

Pochmurně jsme sledovali praktickou ukázku pákového mechanismu. Přítel sice zkusil posunout přední sedačky do polohy „spolujezdec domů pojede autobusem“, ale výsledek jeho snažení zůstal bez většího úspěchu.

Rezignovaně jsem vytáhla telefon.

„Brácho, máš pořád ještě tu firemní dodávku? Jo? A mohl bys nám píchnout s odvozem podlahy? Jasně, za tři hodiny stačí.“