Stáli jsme v místnosti, která se měla v blízké budoucnosti stát obývacím pokojem, a pozorovali jsme pyramidu podlahových lamel. Hrdě se tyčila v jejím středu. Vrchol stavby zdobila nově zakoupená přímočará pila. K madlu měla stále ještě připevněnou cedulku „Vrácené zboží“. Nikdy jsme s přímočarou pilou nepracovali, ale v kostech jsme cítili, že to nebude náročné. Vždyť ta usměvavá paní na obalu se tvářila vysloveně spokojeně.
„V podstatě jen stačí, abychom ta prkna dávali takhle za sebe, střídavě od kraje a od prostředka“ studoval Přítel zmatené obrázky přiloženého návodu.
„Podlahy nesmí končit úplně u zdi, aby se ta podlaha měla kam rozpínat“ studovala jsem na Youtube video o pokládce laminátových podlah a přidávala nabytá moudra.
„Já vím, proto máme ty kolíčky“ vysvětloval své nevzdělanější polovičce netrpělivě, zatímco se snažil vyluštit nesmyslný strojový překlad z čínštiny.
„Jaký kolíčky?“ zbystřila jsem. „Myslíš ty dřevěné odřezky?“ ptala jsem se opatrně.
„Ano, myslím ty dřevěné zakládací klíny“ zvedl Přítel obezřetně hlavu „Proč? Co jsi s nima udělala? Kde jsou?“ namířil mi Přítel lampičku do obličeje jako při výslechu podezřelé.
„Jak to mám vědět, asi tam, kam sis je dal“ štekla jsem „Proč máš pocit, že za všechno, co se tady ztratí, můžu já?“ nakrknula jsem se a oddusala z místnosti vylovit ty odřezky dřeva z popelnice.
„Začněte ležet v levém severním rohu místnosti. Pomocí pera klikněte první panel o zeď a pomocí blízkého závitu zajistěte vzdálenost od chodníku.“ Citoval Přítel z návodu, zatímco jsem u stěny odřezávala rozloženou pěnovou fólii.
Chvíli na papírek zíral a pak ho zmačkal v pěsti a hodil do kovového kyblíku, který nám sloužil jako koš.
„To půjde.“
Prvním dvěma prknům jsme kladívkem náruživě urazili všechny zámkové spoje, než nám došlo, na co slouží přiložený dřevěný nástroj. Třetí parketu jsme uřízli na špatné straně. Zničená prkna jsme tedy odložili na nově zbudovanou hromádku s názvem ‚Kdyby nezbylo‘. Naštěstí po počátečním neúspěchu šla práce pěkně od ruky.
„Vlastně to je opravdu docela jednoduchý“ kvitovala jsem s nadšením.
Problém nastal přesně v momentě, kdy jsme se dostali k rohům, schůdkům a jiným komplikovanějším místům. Náš domov totiž nedisponoval jediným pravým úhlem. S kružítkem, úhloměrem a papírovými šablonami jsme zoufale vykrajovali křivé patvary z lamina. Tyto do kýženého prostoru pasovaly asi v polovině případů. Kupka ‚Kdyby nezbylo‘ se s každým rohem rychle zvyšovala a dávala vědět, že patrně nezbyde. Když jsme dokončovali první místnost, nervy už byly napjaté jako struny. Zbývající poslední řada si dala za cíl otestovat stabilitu našeho vztahu.
Stáli jsme u okna a sledovali prázdné místo u zdi, ve kterém svítil žlutý Mirelon. U našich nohou předposlední řada dosahovala téměř až ke zdi. Zato na protější stěně byla široká alespoň 20 centimetrů. Nepravidelný trojúhelník se podél omítky vlnil jako had, neboť nic jako rovné stěny jsme taktéž nevlastnili.
„Možná, že bychom mohli dát sedačku až úplně ke zdi?“ zeptala jsem zoufale.
Jindy klidný Přítel se na mě podíval a v očích neměl nic, než pohrdání. A slzy.
Poslední řadu jsme řezali stejně dlouho, jako předchozích devatenáct. O půlnoci jsme se vyčerpaní svalili na zem. Navzdory pilinám, igelitovým pytlům, kouskům kartonu a prachu byla nejkrásnější podlahou, na kterou kdy naše oko pohlédlo.
„Tak zítra dáme tu kuchyň?“ nadhodil nesměle Přítel po pár minutách kochání. Ale to už jsem s hlavou podloženou štůskem nevyužitých čínských návodů tvrdě spala na té zaprášené podlaze, přikrytá kartonovou krabicí.
Ráno jsme se s bolavými zády vymotali z postele, kam si nepamatuji, že bychom se přesunuli. Slunce svítilo skrz okna, vzpomínky na horor předchozího dne přes noc vybledly a nás zalila nová vlna euforie. Ještě v pyžamech jsme se vyběhli potěšit pohledem na dobře odvedenou práci.
Na prahu místnosti jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Uprostřed místnosti vypadala nová krytina opravdu pěkně. Zato ty okraje. Zubaté hrany laminátových podlah připomínaly moji ofinu, kterou jsem si v pěti letech ostříhala v den matčiny svatby, abych jí ušetřila práci. Křivé řezy zeď kopírovaly, asi jako by je narýsoval předškolák s těžkou dysgrafií a náběhem na Parkinsona. V našich představách striktně dodržovaná centimetrová mezera byla vyplněná tu jedním kolíčkem, jinde žádným a na jiných místech klidně třemi. Jak je možný, že jsme to včera neviděli?
„Tam dáme lišty“ nadhodil Přítel, když viděl, kam se můj pohled ubírá.
„Myslíš, že těma dvoucentimetrovýma lištama zakryjeme ty pěticentimetrové výkusy?“ pochybovala jsem.
„To půjde.“
Nyní, mnoho let po tomto náročném víkendu, mohu napjatého čtenáře ujistit, že lišty jsme skutečně zakoupili. Do dnešního dne leží, navlhlé a zkroucené, na horní polici venkovního kumbálu, schované za zahradnickým náčiním.
Zato jsme dali ke stěně pohovku.
S výrazným nedostatkem optimismu jsme se tedy vrhli na budoucí kuchyň. Práce šla asi tak dobře od ruky, jako předchozího dne, avšak prostor byl menší. Menší byla také hromádka zbývajících krabic. Dokonce menší, než by podle našich odhadů měla být. Zato kupka pokažených parket a odřezků nadšeně rostla. Když jsme odpoledne začali pokládat podlahu v ložnici, zbývaly nám poslední dva nenačaté balíky.
„Z matematiky jsem sice maturovala za dva, ale tohle nám nevystačí“ komentovala jsem naše ubohé zbytky.
„To půjde“ přecedil mezi zuby Přítel.
Polovinu času práce na ložnici nám zabral výběr semipoužitelných kusů. Prohrabovali jsme se zbytky a dohadovali se, jestli je lepší dát kratší desku, nebo tu, na které chybí zámečky. Jak jsme se blížili ke konci, tlak připomínal obsah papiňáku, navzdory tomu, že jsme už dávno byli za bodem varu. Jediný zdroj energie už byla cílová rovinka, kterou jsme měli na dohled. Světlo na konci tunelu.
Dvě hodiny po půlnoci jsme stáli, jako dvě sudičky, před posledním volným místem. Byl to výklenek pod topením v rohu místnosti. Kromě malých odštěpků nám zůstala přesně jedna, jediná deska. Vlastně polovina desky, neboť byla podélně odříznutá.
„Možná kdybychom jí rozřezali na malé kousky, ty poslepovali k sobě tak, aby ten vzorek na sebe tak nějak pasoval…“ točil v ruce metrem „Tak bychom pak ty čtverečky mohli nastrkat na tohle místo…“ kalkuloval.
„Nebo bychom mohli zajet zítra pro další balík?“ navrhla jsem logicky nejjednodušší řešení.
„Nemohli, už to vyprodali. Dneska jsem tam volal.“ Přiznal se. „Bál jsem se ti to říct.“ Dodal, taky celkem logicky.
Smutně jsem koukala na omlácenou desku, která nám ležela u nohou. Pak jsem jí vzala, otočila o 90°a vložila na místo, kam přesně pasovala.
„Jakože budeme mít celou podlahu jedním směrem a tuhle jednu desku jiným?“ zhrozil se Přítel nad mým idiotským nápadem s rebelsky položenou deskou.
„To půjde“ prohlásila jsem.
Dali jsme na ní postel. Sice měla být jinde, ale kdo my jsme, abychom se hádali s osudem.
„Vidíš? Nikdo nebude nic vědět“ spokojeně jsem konstatovala, když ložnice dostala méně punkovou podobu.
„Já to budu vědět“ rozdýchával situaci Přítel.
Stará rozlámaná postel a pojízdný věšák na oděvy byly nyní jedinými kusy nábytku, které v celé místnosti zůstaly.
Až doposud malá místnost sloužila také jako obývací pokoj, jídelna a pracovna. Nesourodou směsku nábytku jsme teď rozmístili po zbytku obytného prostoru.
Nadšeně jsme se střídali v našem jediném kancelářském křesle při sledování filmů na počítači. Ten stál na původním televizním stolku, což, pravda, znesnadňovalo práci s ním. Místní starý jídelní stůl, který poslední rok sloužil dělníkům venku jako ponk, jsme nacpali oknem zase dovnitř. Při tom jsme mu urazili jen jednu nohu. Na půdě jsme objevili zaprášené a rozviklané židle. K oprýskanému stolku s odlupujícím se lakem báječně hodily. Močůvkově zelený potrhaný závěs byl vyprán a instalován coby ubrus. Přenosnou lampu vystřídaly žárovky, konečně zapojené do svinutých drátů u stropu. Dva noční stolky, vysomrované ve sklepě příbuzných, imitovaly obývací stěnu. To všechno navíc s plně funkční, krásnou, novou koupelnou. Tehdy jsme měli doma poprvé uklizeno. Všechny naše věci totiž stále ještě dlely na půdě ve svých krabicích, kde jsme se o ně přetahovali s potkany.
Prostě žili jsme si jako králové.
Problémy začaly asi po měsíci, celkem nevinně. Čas od času jedna krajní palubka vyskočila ze zámečku a odloučila se od svých kamarádek.
„To se stává. Než si podlaha sedne, budeme to muset občas stlouct zpátky.“ Sliboval Přítel, když stahovacím kovovým hákem a špalíčkem dřeva přirážel kladivem palubku zpět na své místo.
Jenže podlaha si sedala pomalu. Skoro by se dalo říct, že spíš poskakovala, než sedala. Každé ráno jsme procházeli byt, a hledali rozjeté drážky. Kolíčky u stěn, které měly přílišnému posunu parket zabránit, rezignovaly na svou funkci a uskakovaly z cesty.
„Určitě to nemůže souviset s tím ohryzaným okrajem?“ ujišťovala jsem se, když jsme se z práce vrátili k neobvykle vydatné úrodě rozjetých spojů.
„Nebo s těma velkýma dírama u zdi?“ ukazovala jsem prstem na vylézající pěnovou fólii, která z pod podlahy vyhřezávala na stěny. Byla nepravidelně upižlaná lámacím nožem, protože to bylo jediné ostří, které jsem v daný moment našla.
Přítel mlčel. Nejspíš souviselo. Pravděpodobně taky s výprodejem druhé jakostní třídy. Zřejmě i s omlácenými zámečky. S neodbornou pokládkou. S levýma rukama pražské náplavy. Jenže ani jeden z nás nechtěl být tím, kdo ukáže prstem sám na sebe.
A tak jsme místo toho jednou týdně obešli celý dům s kladívkem. A tloukli. A sbíjeli. A činili bychom tak do dnes, nebýt jednoho neobvykle deštivého léta.
Ale o tom zase jindy.
Až seberu odvahu se k němu vrátit.
Ano, pamatuji si. Do telefonu jsem dostala informaci, že mladí pokládají podlahu. Na otázku, zda mají řemeslníky, odpověděli, že ne. Koupili si stroj a nastudovali postup na internetu. Oči se mi vykulily. Manžel laxně řekl, že to zvládnou. S odstupem času je vidět, že moje oči reagovaly přiměřeně. Za předpokladu, že co nás nezabije, to nás posílí, mám radost. Musí to být nejsilnější pár, jaký znám. A to mě těší.