Umění je moje hobby. Jako dítě jsem vyrůstala přikovaná k tužkám, pastelkám, barvičkám a modelovacím hmotám. Většina lidí z toho vyroste; já to nezvládla.
„To je krása! Ta holka bude jednou sochařka,“ vykřikovala s nadšením moje babička, když si prohlížela model skoliotického slona vypáleného z hlíny na kroužku keramiky. Sice měl jen tři zmuchlané nohy, ale přesto vážil dvanáct kilo. Moje babička často a s gustem věštila má budoucí zaměstnání. Takto jsem měla předurčeno stát se kromě sochařky také zpěvačkou, kadeřnicí, kuchařkou, právničkou, političkou, popelářkou a tanečnicí. Místo toho jsem se stala projektovou manažerkou, což jí kupodivu nikdy nenapadlo. Ostatně do dneška neví, co to je.
S tou tanečnicí ovšem byla úplně mimo. Tehdy možná ještě mou absenci rovnováhy mohla přikládat věku. Jak jsem ale dospívala, vypozorovala jsem, že neublížit si je pro mně výrazně náročnější, než pro moje vrstevníky. Nebyl den, kdy by mi něco neupadlo, něco jiného jsem si neukopla nebo se nenabodla na nějaký roh. Ruce a nohy mám celoživotně pokryté modřinami, hlavu boulemi. Když se oteplí a kalhoty se svetry vystřídají trička se sukněmi, lidé nejprve vyděšeně zírají na mé modré ruce a nohy, a potom hned vrhají opovržené pohledy na Přítele. Ten je v tom ale opravdu nevinně. Zpočátku trpěl, když viděl, jak se demoluji. Čím déle to sledoval, tím méně trpěl. Poslední roky už se mi jen směje, až se za břicho popadá. Prevít.
I proto mě trochu potěšilo, když se z půdy, kam Přítel odešel pro něco uskladněného, ozval překvapený výkřik. Ne, že bych mu vyloženě přála, aby si někde natloukl, ale nemusím být v naší domácnosti vždycky za jelito sama. Vydusala jsem rychle po rozviklaných schůdkách zkontrolovat škody. Tam jsem spatřila Přítele, zcela nezraněného, uprostřed místnosti s pánví v ruce a smrtí v očích.
„Proč tu ječíš jak malá holka?“ láskyplně jsem se ho otázala poté, co jsem zkontrolovala jeho životní funkce.
„Z krabice na mě vyskočil potkan,“ přiznal s vytřeštěnýma očima.
„No a co? To se ti stalo i minulý týden,“ připomněla jsem mu, že domov už rok sdílíme s kolonií hlodavců.
„Jenže tenhle byl růžovej!“ plácal Přítel nesmysly.
Rozhlížela jsem se po zšeřelé místnosti a zkoumala všechny rohy, kde místní squatteři obvykle tábořili. Hnízda se dala lehce identifikovat podle hromádek ořechových skořápek s vykousanými dírkami. Ne, že bychom byli z ratizace našeho podkroví nějak nadšeni, ale ani jsme se příliš nebáli. Sami jsme měli pár jejich laboratorních příbuzných o patro níž v kleci a věděli jsme, že potkani se nás bojí víc, než my jich. Když se s vámi potkan potká, postaví se na zadní a začne šermovat packama. V horším případě se k vám rozeběhne. Spousta lidí to vnímá jako znak agrese. Pravda je, takový potkan vidí ostře asi jen na dva metry. Ve skutečnosti se na vás chce jen podívat, aby identifikoval, jestli pro něj představujete nebezpečí.
A opravdu, v rohu rozsáhlé místnosti jsem spatřila pár hemžících se stínů s dlouhými ocásky. Někteří byli zelení, jiní modří a jeden zářil atraktivní neonovou růžovou.
Usilovně jsme googlili hesla jako „radiace změna barvy“ nebo „nebezpečné chemikálie co způsobí změnu barvy zvířete“. Nějakému zaměstnanci Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost jsme tím docela určitě zamotali hlavu.
Realita ovšem byla samozřejmě daleko prostší.
V podkroví jsme měli, mezi ostatními věcmi, uskladněné také bedny plné nejrůznějších barev. Od olejových, přes vodové až po gelové barvy na sklo. Nastřádala jsem je za celý život podle toho, jaké aktivitě jsem se zrovna začala věnovat. S nadšením jsem nakupovala zásoby, četla články, sledovala videa a pak v rychlém sledu vytvořila asi deset výrobků, abych se plynule přesunula k další činnosti.
Zvídavá zvířátka se prokousala do krabice barev na sklo a vyválela se v nich. Od té doby jsme čas od času zahlédli pestrobarevné kožíšky šplhat po okapu nebo utíkat přes trávník. Až do momentu, kdy jsme na půdu definitivně nainstalovali plašičku.
Přítel totiž odněkud z Číny objednal takové šidítko, které se chvástalo svou schopností vypudit drobné hlodavce, kuny a jinou havěť. Snažil se mi vysvětlit, na jakém principu funguje, přestože nejsem technický typ. Pokusila bych se to reprodukovat, ale myslím, že slovo „magie“ dokonale shrnuje vše, co jsem z jeho přednášky pochopila.
Bazmek, jak jsem přístroj překřtila, jsme umístili do nejzakrysenější oblasti a napjatě čekali na průvod migrujících potkanů. Ten se nedostavil. Ale abych bazmeku neubírala kredity, je pravda, že od té doby žádná ninja krysa odnikud nevyskočila. A dokonce i nikdy nekončící chroupání hlodavčích zoubků definitivně ustalo.
Celý ten nestabilní oslí můstek plný zábavných historek z dětství a barevných zvířátek jsem vystavěla proto, abych čtenáři přiblížila, že jestli existuje jedna činnost, na kterou jsem se těšila, byla to výmalba.
„Nejdřív musíme vymalovat,“ snažil se mě Přítel umlčet, když jsem se ho podesáté zeptala, kdy konečně instalujeme ty zakoupené lišty. Asi mě nezná tak dobře, jak jsem si myslela.
„Fajn, tak o víkendu vymalujem!“ zajásala jsem.
„Tak vyber barvy,“ naivně navrhnul doufajíc, že se tak vyhne zodpovědnosti, kterou považoval za zbytečnou.
Nemohl se víc mýlit. Týden jsem chodila po bytě se zapůjčeným barevným vzorníkem. Přikládala jsem barevné čtverečky ke stěnám a k podlaze a svou křehkou uměleckou duší vnímala barevné kompozice. Procházela jsem donekonečna katalogy tapet, neschopna nalézt hranici mezi krásou a kýčem. Pokaždé, když jsem nalezla vhodnou barevnou kombinaci podlaha-tapeta-stěna, běhala jsem za otráveným Přítelem nutila ho pomáhat mi s rozhodnutím.
„Myslíš, že je lepší #AACCB34 nebo #AABBC35?“ cpala jsem mu před nos dva pastelově broskvové lístečky.
„Jsou naprosto stejný,“ prohlásil definitivně po minutovém zírání, kdy mu oči kmitaly mezi oběma kousky papíru. „Navíc červený. Nechci červený stěny,“ shrnul svůj odborný názor.
Přítel rozlišoval černou, bílou, hnědou, červenou, modrou, zelenou a žlutou. Uznával jen černou. Jeho názor ostatně byl, že bychom všechny stěny měly vymalovat černě. Neboť to je barva spánku a metalu. Jeho dvou největších koníčků. Jakýkoliv odstín, který nebyl základní barvou, bez výčitek přisoudil jedné z nich.
Po mnoha marných pokusech jsem to vzdala. Poslepu jsem píchla prstem do vzorníku a barvu, kterou jsem vybrala, jsme si také nechali namíchat.
Byla to šedá.
„No vida!“ zajásal Přítel nad mým rezignovaným výběrem. „Vidíš, jak jsi šikovná a schopná kompromisu?“ poplácal mě po hlavě jako psa.
Místo odpovědi jsem zavrčela.
Kyblíky barev a srolované květinové tapety, které jsem si v rámci kompromisu v kompromisu vydupala, ležely konečně na verandě. Kolem nich jsme vyskládali štětky, válečky, igelitové plachty a malířské pásky.
„Nejdřív to tu celé vymalujeme bílou podkladovou barvou,“ instruovala jsem Přítele s výrazem odborníka. Navzdory tomu, že jsem tím vyčerpala většinu svých znalostí o výmalbě interiéru.
„Vážně?“ ujistil se Přítel sarkasticky, protože už dávno rejdil po zdi nabíleným válečkem.
Všechno jsme měli nastěhované uprostřed místnosti za čtvrt hodiny. To je výhoda minimalistického zařízení, byť z donucení. Nová rozklížená podlaha byla pečlivě zakryta spolu se sestěhovaným nábytkem. Okraje přilepené kilometry pásek. S přípravou jsme si dali spoustu práce, protože to byl jediný z úkolů, který jsme uměli provést.
Šlo to jako po másle. Barva krásně kryla a vůbec nikam necákala, jak jsem byla zvyklá z dětství. Kapičky z příliš navlhčeného válečku stékaly jen pár centimetrů a nechávaly za sebou zasychající slzičky. Patrně profesionálních malířů. Naopak štětec za sebou zanechával hrubou strukturu štětin, kterou jsem se zoufale snažila rozetřít. Výsledek ale stejně vypadal, jako bych natírala drátěnkou.
„Neměla by ta barva být řidší?“ ozval se Přítel, když jsme vazkou tekutinu nanášeli již na třetí stěnu.
„Měla“ prohlásila jsem, když jsem prostudovala návod.
„Měli jsme tam nalejt dva litry vody,“ kopla jsem do upatlaného kýble. „Co s tím teď?“
„Tak to naředíme, ten zbytek.“ Uklidňoval mě. „A vystačí nám to vůbec?“
„Počkej, hodím do zásuvky svou věšteckou kouli,“ vyštěkla jsem zbytečně vztekle.
Ale Přítel poznámku ignoroval, protože věděl příliš dobře, kam by to vedlo. Místo toho nalil hrnek vody z kohoutku do kyblíku a začal se v něm rýpat zlomenou vařečkou. Barva se mu za to odměnila tím, že vůbec nezměnila konzistenci.
„Já bych to nekomplikoval,“ ukončil svou snahu o nápravu a nalil si novou směs do vaničky.
S další, již naředěnou várkou se pracovalo o poznání rychleji, zato stříkala úplně všude. Zejména výmalba stropů se rovnala bílému lijáku. Navzdory předpokladům se nám podařilo nezadělat podlahy ani okna. Pyšně jsme hodnotili své dílo, zatímco stěny pomalu vysychaly. Zbylou barvu jsme pečlivě zavřeli, abychom ji omylem nepřevrhli, a vyrazili do koupelny umýt svá kropenatá těla a vlasy.
„Co to je?!“ zařval od dveří koupelny Přítel.
„Co to je?!“ souhlasila jsem s jeho rozhořčením, když jsem spěšně dorazila na místo činu.
V hrůze jsme zírali na naši drahou, matnou, antracitovou dlažbu, kterou jsme teprve před několika málo měsíci nechali instalovat. Nyní ze všeho nejvíc připomínala neobjevené dílo Jacksona Pollocka. Poměr prosvítající šedé a kompletně zaschlé bílé byl 1:1.
„KOČKY!!“ ozval se mi u ucha démonický řev, načež jeho autor odešel lokalizovat oslovené umělce.
Mezitím jsem začala mokrým hadříkem šmudlat perfektně zaschlou barvu, čímž jsem celou situaci výrazně zhoršila.
„VY KRÁVY!“ křičel Přítel odněkud z domu na viníky, čímž opět ukázal, jak slabý je v přírodopise.
V ten moment mi pod nohama proběhla bílá skvrna následovaná větším a pomalejším šedým stínem. Potkan, dokonale obalený v podkladové barvě, se hemžil v rohu místnosti. Před ním se krčil kdysi šedý kocour, zcela nehybný vyjma zadku, který trčel do vzduchu a pohupoval se ze strany na stranu, jak se zvíře připravovalo na poslední skok.
Jednou rukou jsem čapla překvapeného kocoura do náruče a druhou jsem na potkana, albína, hodila krabici, čímž jsem mu zachránila život.
„Co s ním chceš dělat?“ strkal Přítel kus kartonu pod bednu, která se nenápadně snažila opustit místnost.
„Nic, venku ho vypustíme.“ mávla jsem rukou, když jsem se konečně na obalu dočetla, že barva pro zvířata není toxická. Pravda, výrobce asi nepředpokládal, že se v ní ta zvířata budou koupat.
Škrabající a prskající krabici jsme nakonec odnesli kus za vesnici, stále ještě v malířském úboru, pocákaní od hlavy až k patě. Bílého tesáka, jak jsme potkaního ducha pokřitili, jsme vypustili za jeho modrými, zelenými a růžovými přáteli.
Jednou bude někdo strašně překvapenej, až se mu bude ta naše chlupatá krabička voskovek hemžit mezi ořechy na jeho vlastní půdě.
Smutně jsme se ploužili domů. Do vany jsme nejdřív hodili kocoura, což byla pro nás nutnost a pro něj trest. Až potom sebe. A zbytek večera jsme strávili vkleče s kartáčky a mýdlovou vodou. Nezředěná hustá barva šla dolů překvapivě špatně. Nakonec jsme se smířili s mramorovaným dekorem, kterého jsme se postupným mytím zbavili až za několik let.
Ranní slunce se opíralo do suchých stěn a v místnosti voněl nový nátěr. Jedna z mých nejmilejších vůní. A chutí! Jako dítě jsem při každém koupání stříkala sprchovou hlavicí horkou vodu na obílenou zeď a olizovala odlupující se barvu.
„Tý holce chybí vápník,“ konstatovala babička, když jsem se prokousala na cihlu. Čerpala ze svých zkušeností se slepicemi, které obdobným způsobem oklovávaly svůj ovápněný kurník. Poučená socialistickými reklamami do mě proto celé dětství lila hektolitry mléka, které děda pašoval v plastových lahvích z kravína, kde pracoval. Možná by to mělo lepší efekt, kdybych nebyla alergická na mléko, což ovšem tehdy ještě nikdo nevěděl.
Druhý den víkendu jsme si vyhradili pro šedou výmalbu. Původně. To bylo před tím, než jsme díky rannímu slunci odhalili, kromě ohavných kocourů, také nepřekonatelné rozdíly v barvách stěn. Některé byly pěkně bílé. To byly ty neředěné. Jiné do béžova. Další zase šedé s fleky. Krycí schopnosti barvy byly podstatně nižší, než jsme doufali.
Když se tedy k polednímu Přítel vrátil z obchodu s dalšími těžkými kbelíky prémiové bílé barvy, zvládli jsme do večera další dva nátěry, které konečně sjednotily naše zdi.
Následující týden jsme žili mezi igelity a třásli jsme se, abychom za pět dnů nutně nepotřebovali nic z toho, co bylo bezpečně zalepeno pod šustivým zacákaným povrchem. V sobotu ráno jsme tentokrát pečlivě, dvakrát, prostudovali celý návod, než jsme rozmíchali šedý pigment do ohromné nádoby bílé barvy.
„Musíme si určit, kde bude končit nátěr u stropu. Mezi rohy místnosti natáhneme ve stejné výšce lanko a vytvoříme tak rovný předěl,“ předávala jsem zkušeně Příteli informace, které jsem nabyla předchozího dne, zatímco jsem jako čarodějnice s kotlíkem a velkou vařečkou míchala šedou bublající hmotu.
A jak jsem řekla, tak jsme udělali. Vyměřili, nalepili a natáhnuli.
„Je to trochu křivý,“ poznamenal Přítel, když jsme stáli uprostřed místnosti a prohlíželi si perfektně rovná lanka, nad kterými se vlnil strop. Tu pět centimetrů nad lankem, jinde deset, a onde se lanko stropu dotýkalo.
„Je to trochu strašný,“ opravila jsem ho.
„Tak to možná uděláme obráceně a tu linku povedeme podle stropu…?“ navrhl váhavě řešení.
„Jasně, linky jsou pasé, teď frčí vlnovky.“ Zamítla jsem hloupý návrh.
„Prostě ty stropy vymalujeme taky šedě“ vymyslel Přítel nakonec. Souhlasila jsem a modlila se, aby bylo barvy dost. Se stropy jsme nekalkulovali.
„Jako… dobrý!“ zhodnotila jsem naši práci v neděli ráno. Už ze zvyku jsem očekávala, že se něco strašně zkazí, ale ve skutečnosti jsme to zvládli.
„Nikde se to neloupe, dobře jsme to natřeli,“ spokojeně poklepával Přítel na stěny.
„A ty křivý stropy skoro nejsou poznat,“ utěšovala jsem zdi. „To jsi dobře vymyslel.“
„Měla jsi pravdu, nebylo to tak těžký, jsem rád, že jsme si to vymalovali sami a ušetřili nějaký peníz,“ dal mi Přítel za pravdu.
„Ta barva je parádní,“ pochvalovala jsem si.
„Taková skoro černá, žejo?“ pochvaloval si Přítel taky.
Takhle nějak jsme si navzájem vyměňovali komplimenty za dobře odvedenou práci, když jsme odlepovali pásky a shrabávali igelit na jednu hromadu. A nejspíš bychom tak činili dodnes, kdybych nezakopla a nespadla přímo na špatně zavřený kýbl se zbytkem barvy. Dva litry šedé husté tekutiny se rozlily na tu rozklíženou podlahu a pomalu se vsakovaly spárami do podlahy.
Tentokrát se tomu Přítel vůbec nesmál.
Uf. ♥️