#12 – Kumbály, kotle a kuchyně

Stále ještě jsme vařili v kumbálu. Prostor to vskutku nebyl zcela vyhovující. Tedy na kumbál dobrý, na kuchyň horší.

Totiž; stará paní, která zde původně žila, měla sice absurdně velkou jídelnu, ale pouze mikroskopickou kuchyňku. Byla napresovaná v jednom z těch mnoha přístavků, a polovinu vyhrazeného prostoru zde zabíral starý plynový kotel. Sedmiúhelníkový půdorys místnosti hrdě hlásal, že kuchyň prostě při stavbě tak nějak zbyla. Zřejmě omylem.

Plán byl, že prostor plně přenecháme kotli, vysavači, zásobám potravin a dalším věcem, na které jsme se nechtěli dívat. Novou linku jsme chtěli postavit v nyní propojené jídelně s obývákem. Když jsme to vymýšleli, úplně jsme nepočítali se sloupem metr na metr, který ze statických důvodů na místě musel zůstat. Místo prostorné kuchyně s ostrůvkem to nyní vypadalo spíš na skromnou linku. Ale furt lepší, než vařit v kumbálu.

„Ta červená je nádherná,“ rozplývala jsem se nad nabídkou sektorových kuchyní, kam jsem Přítele odtáhla za cíp mikiny od žárovek a nabíjecích baterií. Nadšeně jsem běhala od jedné vystavené linky k druhé, otvírala zásuvky a výskala nad chytře navrženými úložnými prostory.

„Červená se ti okouká,“ poznamenal.

„Neokouká!“ oponovala jsem, jelikož mám všechno to umělecké cítění a hlavně představivost.

Okoukala se.

„A podívej na ta lesklá dvířka,“ upravovala jsem si vlasy v odrazu v zavřené skříně.

„Nebude na tom vidět každá šmouha?“ navrhl nelogicky Přítel, přestože kuchyň nikdy neuklízel.

„Nebude!“ ujistila jsem ho přesvědčeně.

Byla.

„A když, tak to jen setřeš hadříkem z mikrovlákna a šmouha je fuč,“ předala jsem mu nově nabyté informace získané studiem letáku, příhodně položeného na pracovní desce.

Ve skutečnosti dvířka druhý den po vybalení vyleštíte příliš hrubým hadříkem, který zanechá odporné krouživé rýhy v laku. Na ty se pak budete následujících deset let mračit, kdykoli do místnosti zasvítí slunce. Ale to v tom pamfletu vůbec nepsali.

„Nejlepší je červená lesklá linka v kombianci s touhle černou strukturovanou deskou,“ rozhodla jsem se nakonec.

Možná jsem měla taky zvážit kombinaci černé strukturované desky a naší tvrdé, kamenité vody. Už po prvních měsících se u dřezu a v blízkém okolí usadil bílý povlak, který dolů nešel žádným kartáčem, chemikálií ani babskou radou.

„Tady píšou, že by sporák neměl být vedle dřezu,“ rozdával rady Přítel, když se rozvalil v houpacím křesle v sekci „Sedačky“.

To ovšem bylo naprosto zbytečné, dobře věděl, že to jinak nejde.

Návrh linky jsme studovali několik týdnů. V našem prostoru nebylo nic než omezení. Když tam není topení, je tam sloup. Když tam není sloup, je tam vchod do obýváku. Když tam není vchod, je tam schod. Když tam není schod, jsou tam dveře do kumbálu. Taky trubky plynového vedení. Elektrické zásuvky, pod kterými nemohl být dřez. Příliš nízká okna, do kterých by linka zasahovala. Odvětrávání komína, které nešlo zastavět. Mohla bych pokračovat, ale představu si pozorný čtenář již udělal.

Nakonec jsme našli jedinou možnou kombinaci spotřebičů a skříněk, kterou bylo vůbec možné bez dalších stavebních zásahů instalovat. Hned vedle trouby se sporákem musel být dřez. Vedle dřezu myčka na nádobí. Myčka nešla umístit jinam, než přímo proti sloupu. Pečlivě jsme v obchodě měřili, aby šla vůbec otevřít. I tak ale budeme muset sloup obíhat tam a zpátky, když ji budeme chtít naplnit.

Za pomoci zaměstnance obchodu jsme příslušný nábytek a spotřebiče naskládali do objednávky a nadšeně šli zboží zaplatit k pokladně. Instalaci jsme s díky odmítli. Stála čtvrtinu ceny celé kuchyně a to už jsme si dovolit nemohli. Kuchyň sice byla nakonec levnější, než jsme plánovali, ale rozpočet byl i tak velmi těsný.

„Však máme přímočarou pilu a čtyři ruce,“ uklidňovala mě má pozitivnější polovička po cestě domů.

„Když jsme zvládli podlahy, tohle snad zvládneme taky,“ přiznala jsem neochotně.

„Navíc skládat nábytek mě baví. Je to trochu jako hrát si s Legem pro dospělé,“ zasnil se Přítel za volantem tak intenzívně, že málem nabral svodidla.

Venku se už ráno objevovala jinovatka, ale jelikož jsme byli buď doma, nebo v práci, krabice se zimním oblečením prozatím zůstávala na půdě. V tenké letní bundě jsem zmrzlou rukou odemykala vstupní dveře, zatímco jsem si dýchala na prsty. Těšili jsme se do tepla.

Marně.

„Co je s tím krámem?“ zkoumal Přítel archivní kotel a při každém slově mu stoupaly obláčky páry od úst.

Dotyčný krám se ale odmítal spustit, a to navzdory našemu snažení, nadávkám a vzteklému kopání, které kovově rezonovalo celým domem jako hromobití. Zkusili jsme všechno, ale zachrochtání bylo maximum, co jsme z velké hnědé plechové bedny po třech hodinách dostali.

„Dobrý den, náš kotel trochu chrochtá a nechce se spustit,“ hlásila jsem po pravdě do telefonu Kotlaři, zabalená v zatuchlé péřové bundě. Jako jeden z mála se na svých stránkách chlubil tím, že opravuje i tak staré stroje, jako byl ten náš. Podle dokumentů, které jsme našli, byl instalovaný v době, kdy jsme ještě oba navštěvovali školku.

„Můžu se k vám dostat v úterý 13. prosince,“ prohlásil nakonec technik, když prostudoval svůj nabitý kalendář.

„Ale to jsou tři týdny, my tu docela mrzneme, nešlo by to dřív?“ Drkotala jsem zuby do telefonu.

„Jezdí teď po revizích a mají úplně plno, přijede v půlce prosince,“ shrnula jsem telefonát Příteli, který zrovna v krabici hledal své zimní boty.

Zatímco Přítel odjel do obchodu koupit nějaký levný elektrický přímotop, já jsem zasedla k šicímu stroji a ze starého roláku našila všem třem kočkám slušivé svetříky. Na šití pro potkany moje schopnosti nestačily.

„Co se ti proboha stalo?“ vyděsil se Přítel, když s přímotopem v ruce vstoupil do dveří.

Místo odpovědi jsem kývla hlavou do ložnice, kde se tři kočky pod postelí zuřivě snažily servat ze sebe oblečení, a pokračovala jsem v ošetřování svých tržných ran.

Malý spotřebič byl sice hlasitý a smrděl jako spálené vlasy, ale jednu místnost nakonec vytopit zvládl. Opět jsme se stali zajatci naší ložnice, kde jedině se dalo existovat. S přicházející zimou začala k ránu vznikat jinovatka i v koupelně, která byla i v létě ze všech místnosti nejchladnější. Před spaním jsme preventivně už nepili, neboť sednout si v noci rozehřátým zadkem na ojíněné prkénko bylo zážitkem vskutku nezáviděníhodným.

Do všeho toho mrazu nám byla doručena naše nová, krásná, červená linka. Nesmírně dlouhé bedny i docela drobné krabičky ležely uprostřed svého budoucího království a my jsme jen doufali, že se desky vlivem chladného vlhka nezkroutí a nerozlepí ještě dřív, než je stihneme sešroubovat.

Ne, nešlo to. Nedokázali jsme počkat na opravu kotle a do stavby jsme se pustili hned druhý den večer. Přítel s nevídaným entuziasmem v rekordním čase sestavil přesně dvě skříňky, načež i se svou otlačenou rukou odjel do obchodu zakoupit akušroubovák. S ním to šlo podstatně lépe. Při práci jsme se zahřáli a rozestavěné skříňky rychle zaplňovaly volný prostor. Druhý den k večeru jsme dostavěli poslední, a z nepochopitelných důvodů jsme se domnívali, že máme skoro hotovo.

Když jsme v sobotu ráno v kabátech začali rovnat složený nábytek na kýžená místa, začalo nám docházet, že ta pravá legrace teprve začne. Zjistili jsme, že stěna, která se tvářila docela rovně, pouze zdařile maskovala své zakřivení.

„Co s tím proboha budem dělat?“ Přítel rezignovaně padl do křesla a snažil se z čela odhrnout zpocené vlasy, které mezitím zmrzly do neohebných klacíků.

Nervózně jsem se tahala za šňůrky svého kulicha a pozorovala jsem zubatou linku poliček. Některé na sebe navazovaly bez problémů, jiné ale vystupovaly z řady i o několik centimetrů.

„Ta pracovní deska má nějaký přesah…“ načala jsem myšlenku a běhala s metrem od nábytku k desce a zpět ve snaze vyřešit problém hodný ortodontisty.

„Tak prostě ty skříňky srovnáme do řady podle té, která vylézá nejvíc, a tu díru vzadu skryje deska.“

„To půjde“ ozval se z křesla zoufalý hlas. Tato dvě nevinná slova se stala naším interním žertem.

Na hromadě suti před vchodovými dveřmi jsme vydolovali vhodné dřevěné odřezky různých tlouštěk a tvarů. Ty jsme se následně metodou pokus-omyl snažili umístit do nesourodých mezer mezi zdí a skříňkami. Občas jsme některou přiřízli, aby tvarem kopírovala vlnící se zeď. Po necelých čtyřech hodinkách bylo hotovo.

„To je tak hrozně ošklivý, že se mi chce brečet.“ Ohodnotil Přítel vzniklou skládačku.

„Vlastně je klika, že jsme dospívali v devadesátých letech v Čechách.“ Poznamenala jsem. „Kdybychom místo digihry s Tetrisem měli Gameboye s Mariem, tak jsme to nikdy nedali dohromady. Tohle je alespoň za čtrnáct tisíc bodů.“

„Jdem na věc!“ mrknul na mě Přítel a laškovně zacvakal spouští vrtačky tak, že mu vyletěl vrták na zem. „Ups!“

Už při prvních zvucích vrtačky tři zelené, chlupaté svetry vzaly čáru pod postel. Přítel se plazil po zdi podél vyznačených křížků, sekundy ubíhaly, ale díra se nekonala. Po minutě hekání to vzdal.

„Jako já vím, že jsem programátor, a svalovou hmotu spíš nemám, ale snad bych měl bejt schopnej aspoň vyvrtat blbou díru do zdi!“ Funěl do šály a vytahoval vrták z mělkého otvoru.

„Jako já vím, že jsi programátor, ale snad bys měl být schopnej alespoň vytáhnout vrták ze zdi,“ valila jsem oči na špičku vrtačky, na které z původně deseticentimetrového vrtáku zůstal jen malý, rudě žhnoucí pahýlek.

„Víš, tak mě napadá, že ta stěna je možná kamenná,“ usoudila jsem nakonec.

„Myslíš?!“ odvětil mi vztekle, načež popadl klíčky od auta a beze slova odjel.

Zrovna jsem přemýšlela, jestli se ještě vrátí nebo to konečně vzdal, když se dveře otevřely dveře a přítel hodil na stůl novou příklepovou vrtačku a vhodné vrtáky.

Po večeři v podobě ohřáté konzervy špaget v tomatové omáčce jsme se pustili do pracovní desky. Zbrusunová vrtačka s tlustou dřevěnou deskou neměla problém. Přímočará pilka na tom byla hůř. Při řezání se plátek žhavil a do nosů nás štípal kouř ze spáleného dřeva.

„Já už tam znova prostě nejedu. Ženská na pokladně mě oslovila jménem, a ptala se, jak se ti daří.“ Prskal Přítel na desku a dál tavil pilový list vhodný na laminátové podlahy. Nakonec vítězoslavně vylomil poslední opižlaný čtverec na dřez a desku plácnul na skříňky.

„Hotovo!“ zařval jako tur a odkráčel ven kouřit.

Správně by deska měla mít přesah asi dva centimetry, aby bordel z pracovní desky nekapal přímo na dvířka. Náš bordel teda na dvířka rozhodně kapat bude.

„Ještě musíme přidělat ty horní skříňky,“ pípla jsem nesměle, když se vrátil a jeho tvář dostala normální barvu.

„Ne.“ Ucedil mezi zuby.

„Tak až zítra?“ nadhodila jsem.

„Ne! Už nikdy nic neřežu ani nevrtám.“ Odpověděl rozhodně, se šílenstvím v očích, a odešel se osprchovat a spát.

Ale už ráno jsem držela těžké kusy nábytku v natažených klepajících se rukách, zatímco Přítel na židli navrtával police do zdi. Naštěstí ve výšce stěna dostála normálních tvarů, a tak nebylo potřeba rovnátek. Kdyby tomu bylo jinak, nejspíš bychom se bez nich museli obejít.

Když jsme přišroubovali poslední kus, cítili jsme se jako horolezeci po zdolání osmitisícovky.

Spotřebiče jsme zapojili překvapivě rychle a pak jsme se čtyři hodiny neúspěšně snažili vyrovnat dvířka.

„My máme kuchyň!“ nadšeně jsem střídavě pouštěla vodu a digestoř. Přítel už byl daleko za hranicí, kdy by se z linky mohl radovat. S prázdným pohledem v očích seděl na židli a předstíral zájem.

„A myčku! Víš, že jsem ještě nikdy neměla myčku?“ jásala jsem nad svými spotřebiči.

„Už nebudu muset mýt nádobí ve vaně!“ Vzala jsem za madlo, abych se mohla pokochat drátěnými koši, načež se dvířka tetrisově předsunuté myčky ve třech čtvrtinách cesty zakousla do protějšího sloupu.

„Tohle jsme nedomysleli.“