A tak jsme měli kuchyň. Spodní koš myčky se dal naplnit jen tehdy, pokud se celý vyndal, a plný talířů a příborů zase vrátil zpět. Někdo by tomu mohl říkat „diskomfort“. My jsme tomu po roce a půl mytí nádobí v sousedství záchodové mísy říkali „luxus“.
A taky jsme stále ještě měli elektrický přímotop v ložnici. A ve zbytku domu zimu. Poprvé, co si pamatuji, jsme měli doma Vánoce na sněhu. Preferovala bych ovšem, kdyby neležel na té nové plovoucí podlaze.
Nezateplené kamenné domy mají jednu skvělou vlastnost: Báječně drží teplotu. Když je v létě venku parno na omdlení, my máme doma stále ještě krásných dvaadvacet. Funguje to i naopak. Když se na jaře žení všichni apríloví čerti, uvnitř je příjemných dvaadvacet, přestože jsme již přestali topit.
Ještě do začátku prosince se v baráčku dalo jakžtakž fungovat. Přesto ale dlouhodobě vychladlé kameny začínaly postupně nasávat pochmurnou vnější atmosféru a proměňovaly ji v pochmurnou atmosféru vnitřní. Vlhké mrznoucí lezavo neobvykle chladného ledna se pak čím dál častěji projevovalo v podobě mokrých stop na té pěkné, nové, nyní odlupující se omítce. Pozornému pozorovateli tím dávalo najevo, že letos v létě budeme mít doma spíš sladkých šestnáct než příjemných dvaadvacet.
Navzdory listopadovém ujištění o prosincovém příjezdu jsme na opraváře čekali ještě v lednu. To je zase skvělá vlastnost všech opravářů. Opravářů čehokoliv. Ať už jde o topení, pračku nebo třeba lednici. Vždycky se na ně čeká tři měsíce. Osobně se domnívám, že možná mají volno i dříve, ale nechtějí, aby si na to zákazníci zvykli. Když pak koncem měsíce konečně dorazil, otevřel poklop stařičkého kotle, pod kterým na hromadě skelné vaty spokojeně spalo sedm hnědých myší.
„Že se jim chce bydlet v takovým mrazu,“ okomentovala jsem objevené hnízdo odevzdaně.
„Myslíš, že se vyrábí plašičky taky na myši?“ dumal Přítel, zatímco jsme pozorovali zmatené hlodavce, kteří zběsile opustili doposud bezpečný úkryt. Za nezúčastněného dohledu tří koček všechny zalezly za tu naší novou kuchyňskou linku. Zde se následující tři roky nekontrolovatelně množily a poté, co překousaly kabel k troubě a my konečně zakoupili tu plašičku, dobrovolně odešly bydlet k sousedům.
Říkám vám, tyhle věci fakt fungují. Nevím sice pořád jak, ale jsem ochotná s tím žít.
„Jó, tak tohle už nemá cenu opravovat, paninko,“ přišel nás do ložnice informovat Kotlař po stručné prohlídce. „Musíte koupit novej.“
„T-t-tak to jsme ale opravdu rádi, že jsme na tuhle informaci čekali tři měsíce,“ odvětil mu přítel letargicky s drkotajícími zuby a šel načnout další krabici papírových kapesníků.
Co se ze začátku snažilo tvářit jako malé chladné dobrodružství, přerostlo časem ve velký chladný problém. Touhle dobou jsme už oba dva byli regulérně nemocní. Smrkali jsme a kýchali non-stop už alespoň od nového roku. I kočky přestaly prskat na sebe navzájem a začaly prskat jen tak. I navzdory svým pleteným úborům, které jsme jim svlékali jen na praní. Nově natřené stěny kolem jejich nejoblíbenějších spacích koutů byly pokryté mastnými puntíky kočičích hlenů.
„Kolik?“ s horečkou jsem se nezmohla na víc než zájmennou číslovku.
„Tak, může to bejt buď novej, to je dražší, nebo repasovanej model, to by vyšlo levněji.“ Kotlař začal studovat nějaký leták. „Ten novej by byl…“
„Tímhle směrem bych se ani nevydával,“ přerušil mu proud myšlenek Přítel, který se vrátil do místnosti. „Rozhodně repasovanej. Ideálně po třetím majiteli. Najeto víc než čtyři sta tisíc, to je fuk. Hlavně levnej.“
„Aby vám to vytopilo tenhle barák, i s tou přístavbou co pán říkal, že plánujete, tak to jsme asi na šedesáti,“ poznamenal ledabyle Kotlař tónem, jakým lidé obvykle oznamují dvakrát podtržený výsledek jednoduché matematické úlohy.
Další konverzaci si příliš nepamatuju, neboť jsem zřejmě upadla do kómatu. Vím jen, že kormidlo převzal Přítel. Takhle to u nás vždycky fungovalo. Když se hroutil on, já jsem nastoupila a držela všechno pohromadě. A naopak. Nikdy jsme se nesložili oba najednou. Nemohli jsme si to dovolit.
„To půjde…“ konejšil mě, když Kotlař konečně odešel. „Tak se na pár měsíců uskromníme, no.“
„Na pár měsíců uskromníme?“ zopakovala jsem nechápavě. „To se na mě nezlob, ale poslední dva roky jsme žili bez stěn, bez podlah, bez nábytku, bez vody, bez záchodu, bez topení a bez kuchyně,“ vypočítávala jsem na prstech. „Víc už se uskromnit můžeme jen, pokud budeme bez domova!“ dávala jsem volný průchod svému vzteku a samozřejmě to schytal Přítel, přestože za nic nemohl.
Jenže jak už to bývá, zvládli jsme se uskromnit. Vždycky to nějak jde. A tak první květnový víkend, když náš nekonečný kašel konečně sám od sebe začal ustupovat, jsme mohli obdivovat „nový“ plynový kotel. Topení zažbluňkalo, rezavá voda vytekla do kyblíků a teplo se rozlilo našimi vymrzlými stěnami s takovou intenzitou, že nás všech pět, včetně koček, konečně odložilo svetry a my dva i druhé tepláky.
Bylo to tady. Pár týdnů nám to trvalo zaregistrovat. Báli jsme se to vyslovit nahlas. A tak jsme si tiše lízali rány a přemítali, co ještě dalšího by se mohlo nepovést. Ale nic nepřicházelo. Ostatně, přes tu hromadu suti přede dveřmi by se to k nám ani nedostalo. Pomalu jsme si začali uvědomovat, že máme asi hotovo.
„Myslíš, že je bezpečný to nechat už odvézt?“ zeptal se opatrně Přítel, když jsme jedno ráno po propršené noci šplhali jako Praotec Čech s družinou na horu Bahník. Odvoz hromady měl být pomyslným zakončením stavebních prací. Tečkou za souvětím tak komplikovaným a rozvitým, že bych ho nenapsala snad ani já, a že, jak vidíte, k tomu mám často, jak mi bylo vytknuto, sklony.
„Myslíš, že už mám objednat kontejner?“ Chňapla jsem dychtivě po nahozené návnadě jako ryba po dlouhé zimně.
„Spíš kontejnery,“ zhodnotil Přítel situaci, když očima projel náš malý pozemek.
Všechno, co jsme usoudili, že nepotřebujeme, se válelo právě zde. Mezi hromadami prachu a kamenů se bez ladu a skladu nacházely pozůstatky starého nábytku i nefunkčních spotřebičů. Tu rozbitý lustr, jinde zase židle se třemi nohami vedle přepravky rozbitých hrnků. Ještě štěstí, že jsme měli jen jedny sousedy a ti měli na zahradě ještě větší bordel, než my. Náš domek byl jedním z posledních ve vesnici. Její obyvatelé, soudě podle pozemku, naši nemovitost už dávno ošacovali minimálně na varnu pervitinu. Pro jistotu kolem ní po setmění už nechodili.
Tedy jsem objednala dva kontejnery. Jejich dovezením započal týden těžké práce. Asi by to šlo o dost rychleji, kdybychom nebyli programátor a vyučená sekretářka. Prostě kdybychom byli menší chcípaci. A kdyby prorezlé kolečko, na kterém jsme suť vozili, nemělo ve dně díru, milý Lojzo, milý Lojzo.
Očista pozemku přešla v očistu duševní. S každou kapkou potu upadnuvší na dřevěnou násadu lopaty z nás odcházelo trochu toho prodělaného stresu. Prostor přestal připomínat skládku a začal se přibližovat… inu, ne úplně zahradě. Spíš jako když se koukáte na dokument o lidech s Diogenovým syndromem, kterým někdo přišel vykydat všechen ten chlívek z pozemku. Holá hrbolatá půda, z níž sporadicky trčely trsy přerostlé trávy, kterým se nějak podařilo prodrat na světlo. Mezi nimi zadupané ořechy, obrovské balvany a tlející listí. No prostě nejhezčí zahrádka, jakou jsme kdy viděli.
Jelikož v kontejnerech, navzdory očekávání, ještě nějaký prostor zbyl, vytahali jsme do něj i krámy z půdy. To pro změnu obyvatele naší vsi přilákalo. Každou chvíli se někdo zastavil zkoumajíc polorozpadlý nábytek či plesnivé krabice a hledal mezi vším tím nepořádkem nějaký zapomenutý poklad nedozírné ceny. Jeden takový nadšený sběratel–amatér nám tam zapadl až po pas a zoufale u toho kopal nohama jako želva na zádech. Když jsme ho za ty nohy vytáhli zase ven a on zjistil, že vše co najde, si může ponechat, odjel rovnou pro dodávku a až do večera se v té veteši přehraboval. Je krásné někomu udělat radost. Než kontejnery odvezli, přijel si ještě dvakrát.
To už začalo regulérní léto, dlouhé večery lákaly k relaxaci a tak jsme ven vytáhli semistabilní stolek s lavicí po původních majitelích. Poprvé od přestěhování jsme zase sedali venku. Pozorovali jsme zapadající slunce, popíjeli jedno víno za druhým a zkoumali, která další rostlinka přežila dvouletý útlak a klube se na světlo světa. Hráli jsme deskové hry, grilovali na tom jednorázovém grilu, co s námi přežil již šest sezón, a plánovali budoucnost. Oba jsme cítili, jak z nás postupně opadává zaschlá krusta rekonstrukce. Tak nějak se lidi museli cítit po první světové válce.
Bylo dobojováno. Válečné ztráty byly oplakány, mrtví pochováni a nastal čas nadějí a rozkvětu.
„Myslím, že se nám tady bude hezky žít,“ pošeptala jsem Příteli, když červánky definitivně ustoupily indigu a olbřímí svíčka s nápisem „Proti komárům“ se romanticky rozhořela na křivém stolku.
V naší válečné rekonstrukční paralele se již za pár let měl mladý rakouský nacionalista Adolf dostat do povědomí celé Evropy. Ale tehdy jsme to ještě nevěděli.
Tak to by bylo první kolo. Blahopřejeme.