#14 – Kozy, kozy a víc koz

Nikdy jsem nebyla „přírodní“ člověk. Nebaví mě horské túry, ani cykloturistice neholduji. Pokud zrovna něco nepohřbívám, v hlíně se nerýpu, trička nebatikuji a v podpaží se holím. Moje péče o zahradu začala i skončila vykydáním nepořádku. I přesto si ke mně příroda navzdory důsledné obraně vždycky nějak cestu našla. Na horské túry a cykloturistiku mě povinně donutily školy v přírodě či nějaká soustředění. Například s dětským sborem, když si pan sbormistr myslel, že nastydlé a unavené děti se na zpěv soustředí lépe než zdravé a odpočinuté. Na hlíně jsem při rekonstrukci částečně nejen spala, ale také jsem jí jedla, pila a čistila si s ní zuby, tedy jsme se postupně sžily. Obdobím batikovaných triček si prošla každá mladá slečna narozená po roce 1960 a série dlouhých zim dolehla i na ta podpaží.

Kdybych si ještě před odchodem do divočiny položila otázku: „Proč chci vlastně dům se zahradou?“, jistě bych nalezla množinu kvalitních argumentů. Ve skutečnosti je to velice jednoduché – miluji zvířata, a to téměř všechna s počtem nohou 0 – 6. Zvířata s počtem nohou 7 a 8 jsou na black listu, jelikož je to buď pavouk, anebo pavouk bez nohy. Obojí nesnesu ve své blízkosti. Pokud se naskytne situace, kdy já a pavouk (s libovolným počtem nohou) sdílíme prostor, obvykle to řeším výstupem do vyvýšených pozic a svoláváním Přítele. Ten nastoupí s připraveným toaletním papírem a končí to exilem pavoukovým. Takto vyexpedovaný pavouk se mi pak za to, spolu se svými škvořími přáteli, odvděčí tím, že vleze do sušících se povlaků na peřinu. Dělá to proto, aby mi následně mohl přivodit infarkt při jejich povlékání. My se s pavouky navzájem takhle škádlíváme.

Členovci nás obecně milují nade vše. Začíná to už na jaře, kdy se dům změní v malou čtyřproudou mravenčí dálnici. Vede od koupelny, přes obývák až do ložnice, s malým oddychem u kuchyňského koše. S postupem jara následuje létající, lezoucí, bodavý a další hmyz, který nás obtěžuje. Třeba v noci hned několikrát. Poprvé, když celé hodiny neúnavně kvílí okolo našich hlav. Podruhé pak v momentě, když mi na té hlavě přistane šestikilový kočičí zadek.

O hlodavcích se ani zmiňovat nebudu. Potkany jsme eventuálně vystěhovali, ale ty myši co zalezly pod linku, tam podle mého názoru pořád spokojeně žijí.

Významným zdrojem více či méně zvaných zvířecích návštěvníků na naší zahradě je zahrada sousedova. Soused je vášnivým chovatelem zvířat a stejně vášnivě je množí. Chová kolem stovky slepic, které s námi sousedí přes plot. Tyto slepice rády putují po našem pozemku. Vlastně mi to až tak nevadí, ale slepičího trusu, jak se domnívám, máme na zahradě ze všech lidí, co slepice nechovají, suverénně nejvíc. Taky napůl upečené slepičí vejce rozbité na motoru pod kapotou našeho auta vede k hlubokému zamyšlení. Podezírám Zoru (známou také jako Ta, Jejíž Jméno Elektrikář Nesmí Vyslovit).

Soused ovšem nezůstal u slepic. Během let rozšířil své hospodářství o dva nové druhy – bezpočet hus a dvě kozy. Husí husarské kousky spočívají hlavně v tom, že chodí v řadě. To ví každý, říkáte si, na tom není nic směšného. Ale zkuste je chvíli pozorovat, je to až hypnotické. Když jedna uprostřed řady změní směr o 90°, zbytek se ihned automaticky otočí a tato jedna rebelka je najednou vedoucí husou. Jak už to ostatně bývá i mezi lidmi. Také nejde dost dobře spočítat, kolik že těch hus pochoduje. Já jsem přesvědčená, že jich je něco mezi pěti a sedmnácti, nicméně byly dny, kdy jsme napočítali i šestadvacet. Problém totiž je, že na sousedovu zahradu máme jen asi jen dvoumetrový průzor mezi zídkami, předpokládám, že se někde za plotem otáčí a chodí v kruhu, aby nás zmátly.
Husy.

To kozy považují za nudnou nejen chůzi po jedné přímce, ale často i chůzi obecně. Pohybují se ve všech směrech, v čase i prostoru. Tak například jsme kozu už viděli:

• za plotem,
• na plotě (je z pletiva!),
• před plotem,
• na zdi,
• na budce,
• na střeše,
• na stromě na spodní větvi,
• na stromě na vrchní větvi,
• na koze,
• na huse
• a na sousedově synovi.

Na kozu na střeše my Pražáci zvyklí nejsme, ostatně v paneláku by se to špatně realizovalo, takže nás ráno mečení nad hlavou zarazilo.

Že totéž kůzle po příchodu z práce viselo za nohu z oka drátěného plotu, to nás naopak nepřekvapilo vůbec. Kozy nejsou příliš zručná ani chytrá zvířata, jen neuvěřitelně umanutá. Přes ten plot lezly den co den, aby se dostaly na naší túji. Tu eventuálně ožraly odspodu až do pětimetrové výšky. A to vám povím, vidět kozu jak se ve větru kymácí na špičce vysoké túje, to je k nezaplacení. Kůzle jsme tedy spěšně vyštípali z rozbitého plotu pomocí zrezlých kleští, které Přítel našel v krabičce s nářadím, a pohmožděné kopýtko ošetřili dezinfekcí a obvazem. Nebezpečný plot sudokopytníci nakonec vyřešili po svém. Pod vedením odrzlého kůzlete ho celá rodina povalila a zadupala do země, a tak bylo za dva dny kůzle už zase bezpečně na túji. Uf.

Soused vlastní také psa (nebo aspoň jeho podstatnou většinu) a část kočky. Zbytek kočky vlastníme my a o zbytek psa někde přišel, ještě než jsme se nastěhovali. Konkrétně se jedná o nohu. Kočka je ryze venkovní a čas od času se k nám přijde nažrat. Každé ráno jí sypu granule a každý večer je miska vymetená. Na základě pozorování nicméně vím, že kočka s tím obvykle nemá moc co k dočinění. Sousedův pes totiž zjistil, že když odjedeme autem od domu, tak se při troše snahy dostane přes branku na zahradu, kde najde misku plnou chutných drobných jednohubek. To jsme zaregistrovali až v momentě, kdy poprvé napadl sníh, a my byli velice překvapeni, jak to u nás na zahradě žije, když doma nejsme.

Do té doby jsem totiž konstantně otevřenou branku, která ostatně nejde pořádně zavřít, připisovala větru. Ale když jsem jako správný skaut šla po příchozích a odchozích stopách, dospěla jsem k závěru, že u nás zvířena z celé vsi pořádá každý den party. Kromě stop, které jsme jasně identifikovali jako psí, kočičí, kozí a slepičí, lze na zahradě najít také otisky holínek, které u nás nikdo nenosí, stopy zřejmě od medvěda a v jednom případě koňské podkovy.

Nejzajímavější na tom je, že když jsme doma o víkendu, nic z toho se na zahradě neděje. Takže je dost dobře možné, že to všechno dělá jedna ze zlomyslnějších slepic s návleky na pařátcích.

Oba s přítelem jsme nadšení pozorovatelé ptactva. Nainstalovali jsme několik budek a krmítek, lákali jsme je na nejrůznější laskominy. Ale ačkoliv jsou ptáků plné stromy, k nám na zahradu zpravidla zalétnou jen umřít. Často bez zjevné příčiny. Když tedy nepočítám holuba bez hlavy, tam to bylo jasné. Prostor okolo starého ořešáku tedy momentálně slouží jako centrální hřbitov drobných zvířat. Občas najdu jen hromádku peří, ale i toto připisuji zlomyslné slepici.

Kromě sousedových zvířat u nás hledají útočiště i ostatní obyvatelé sousedního domu. Začali jsme to pozorovat záhy po nastěhování, kdy se u nás zdržoval převážně on a jeho synové, kterých má sedm. Jelikož by si moc přál holčičku, tak možná ještě nějací přibydou. Vždycky se v trenýrkách ráno objevil u našeho auta, že si všiml, že máme na zahradě starý bojler / vanu / kotel / skříně a jestli by si to nemohli vzít buď do sběru, nebo rozštípat na podpal. Vlastně se nám to tehdy docela hodilo, jelikož bychom to jinak do sběru museli odvézt sami a k tomu jsme se neměli. Pravda je, že na úřadě si podle všeho stěžoval zbytek vesnice, že jim prokazují podobné služby i bez jejich vědomí. Takže jsme vlastně mohli být rádi, že se nás alespoň ptají.

Sousedovic malý Mirek (skutečně se tak jmenuje) pak jednoho krásného dne bez okolků zaťukal na okno, jestli by prý si nemohl prolézt garáž a vzít si starý kov. Následující čtyři hodiny jsem tedy poslouchala „A paní, můžu si vzít tohle?“ nebo „A paní? Co je tohle? Aha, digestoř, a to potřebujete?“ případně „A paní, nechtěli byste pejska? Nám se teď narodila štěňata.“

„Mirečku, vašeho pejska máme už teď,“ namítla jsem, když jejich třínohá fena zrovna proběhla kolem.

Ten den si odnesl kostru starého gauče, nefunkční cvičidlo, digestoř, variaci hrnců a neskutečně těžké kovové tyče, které kdysi sloužily jako součást plotu. Se svou téměř rachitickou a podměrečnou postavou ve věku asi 11 let naložil tyče a další poklady na kolečko, načež se i s kolečkem úspěšně převrátil jako vyschlý stromeček ve vichřici. Naložené stokilové kolečko jsem nakonec k jejich zahradě musela odvézt sama. Cestou jsem měla dost času přemítat, jestli to s tou sousedskou výpomocí už nepřeháním.

Sdílenou kočku jsem už zmínila. Před nějakou dobou se k sousedovi zatoulalo malé strakaté kotě. Ptal se nás, jestli snad není naše, což Přítel, už tak velice nespokojený s počtem našich zvířat, rezolutně odmítal, zatímco já za ním zuřivě přikyvovala, že jako jo, že si ho klidně necháme. Soused si kotě tedy vzal, což dopadlo stejně, jako když si ponechal jakékoliv jiné zvíře: Kočka záhy zabřezla.

Když už zvířátko tahalo pupek po zemi, šla jsem se souseda zeptat, jestli si je toho vědom. Soused si vědom byl a s lahváčem v ruce mi velmi živě vyobrazil, jak se nechtěná koťata na vesnici správně řeší. To bylo poprvé, kdy jsme se opravdu pohádali. Na konci neplodné diskuze o plodném zvířeti jsem navrhla, že koťata odchováme, udáme a kočku na naše náklady vykastrujeme. Soudný člověk by na takovou nabídku radostně kývl, možná mě i objal. Ale soused nebyl soudný člověk.

„Chceš snad říct, že jsem blbej, že nevim jak se starat o kočky?!“ To už vstával, aby mi ručně vysvětlil jak se má situace kolem jeho inteligenčního kvocientu. Rozhodla jsem se tedy předložit jasné argumenty a zaujatě vyprávěla o genetických problémech příbuzensky křížených koček načtených v odborné literatuře. Dostala jsem se i k rozmachu automobilového průmyslu a co z toho vyplývá pro dnešní kočky. Vylíčila jsem mu, jak se koťata budou mít dobře v nových rodinách a přirovnala ho k Gándhímu, pokud k tomu svolí, hlavně aby mi ta koťata dovolil odchovat.

Zrovna, když jsem se dostávala k pět tisíc let staré historii domestikace koček, soused dlouze zachrčel a následně se i s lahví, beze slova, odebral do domu. Rozhodla jsem se to pojmout jako vítězství, popadla tlusté zvíře a odnesla ho domů.

O dva dny později drobná kočička odrodila pod postelí za mé asistence pět krásných rozkošných koťátek. Ty malý zpropadený bestie následně na čtyři měsíce zabraly naši ložnici a úspěšně ji přetvořily do slohu kočičího. Stejně jako slohy Ionské, Dorské a Korintské se sloh kočičí také vyznačuje mimojiné svislými rytinami, někdo by mohl říci i škrábanci, po celé délce nově omítnutých zdí. Ovšem na rozdíl od výše zmíněných slohů mívá bohaté zdobení výhradně v dolní části, zhruba do výšky odrostlého kotěte nataženého na zadních nohách. No abych to neprodlužovala – Přítel mi dodnes úplně neodpustil. Čtyři koťata jsme nakonec udali, páté nám zůstalo viset na krku. Láskyplně jsme ho pojmenovali Šmudla, jelikož byl kotětem nejmenším. To bylo naposledy, kdy ho tak někdo oslovil. Zdomácněla spíš jména „Idiot“, „Tenšedejblbeczasepochcalzeď“ a „Vyhodimtěnamrázjestlibudešútočitnakočky“.

Zasloužilou matku paterčat jsme posléze nechali tajně vykastrovat. Jsem moc ráda, že soused při té vší své inteligenci vůbec neví, co kastrace obnáší, jinak by mi nikdy nesežral, že ta kočka je vyholená a s jizvou kvůli kožním problémům.

Tentýž soused se nás tuhle ptal, jestli bychom si laskavě nemohli opravit ten kozami povalený plot, že prý je podle zákona náš. Bude to asi potřeba, protože jsem slyšela, že si plánují pořídit prasátka a nejsem ještě připravená se předhánět s vepřovým ve snaze dostat se ráno z domu do práce.

Kdybych jen měla ty tyče k plotu, co bývaly v garáži…