#15 – Lidi, Biolit a cliffhanger

A tak jsme bydleli. Hezky se nám bydlelo. Naše dva pokoje se uspokojivě plnily nábytkem z druhé ruky, a když podzim přešel v zimu, vůbec nás to netrápilo. Na duši nás hřála absence dělníků, a ten repasovaný plynový kotel nás hřál na těle. Na vsi jsme kromě sousedů nikoho neznali. A to bylo krásný. Ale jak jsme zjistili již na podzim, když jsme šli na obecní úřad dostát svým občanským povinnostem za pomoci volebních lístků, oni znali nás.

„Á, dobrý den, už jsem si říkala, kdy vás tu uvidím,“ přivítala nás čiperná paní středního věku za stolem. Ještě než jsme stihli pozdravit, měla už v seznamu vyškrtnuta obě naše jména.

„Jak se mají kočičky?“ zeptala se jiná paní po její pravici, kterou jsem také v životě neviděla, tak žoviálně, jako bychom se scházely každý týden na kafíčko.

„To jsou kočky po té staré paní, co tam bydlela dřív, že? Pamatuju, že jich mívala plný dvorek,“ zajímal se prošedivělý pán na konci stolu.

„Ne Fanouši, to jsou jejich vlastní,“ usměrnila ho čtvrtá členka volební komise. „Mají mouratou, tříbarevnou, pak takovou tmavou. A ten šedej, to je asi kocour, ne?“ vypočítávala na prstech.

Napjatě jsem vyčkávala, jestli se ode mě očekává nějaká reakce, nebo si to zvládnou vyřídit mezi sebou.

Čtyři páry zvědavých očí se na nás zaujatě upřely, a dávaly najevo, že množství, barva a pohlaví koček, které se střídají za našimi okny, je aktuálně na hitparádě vesnických drbů na předních příčkách.

„Ano… to je překvapivě zcela přesné,“ pravila jsem nakonec, což byla doposud má první slova.

„Ty kráááááááso!“ shrnul proběhnuvší zážitek Přítel, když se dveře úřadu za námi bezpečně zavřely. „Tam už ani nepáchnu.“

A jak pravil, tak se stalo. I poplatek za popelnici jsme raději vyřídili poštou, ačkoliv jsme ten dopis museli nést do poštovní schránky připevněné na fasádě obecního úřadu.

Podzim vystřídala věčně bahnivá zima. Vlhká a promrzlá fasáda se vesele loupala, a na zdi v kuchyni se v pravidelných intervalech objevovaly mokré mapy. Doma padala slova jako „drenáž“ a „odvlhčení,“ než někoho chytrého (mně) napadlo vyslat někoho šikovného (Přítele) na žebřík. A poté, co z okapu vykydal asi třicet kilo plesnivého listí, vlhkost už se nevrátila, a to ani když začaly první jarní lijáky.

Lijáky mi nevadily. K jaru patří a já miluji jaro. Třeba první jarní čmeláky (ať už čmeláky lesní, nebo čmeláky zemní… nejsem vybíravá), motající se v polospánku z šeříku na šeřík jako ožralí bezdomovci.

A jarní květiny jsou vůbec nejkrásnější z květin. Taková sněženka, to je radost pohledět. Razí si odhodlaně cestu zemí, aby vykoukla pod hnědým listem ořechu. List ležel za celou zimu pod sněhem asi tři hodiny a tak nestihl zetlít. Svým křehkým, ale vitálním zeleným tělíčkem oslizlý list nadzvedne, a během dvou dnů padne definitivně za oběť rozežrané koze sousedově.

Nebo tulipány, ty dokonalé minimalistické květiny. Usilovně rostou na naší zahradě i přes to, že se o ně nikdo ani nepokouší starat. Jejich cibulky už byly nejméně třikrát vykopány ze země při nějakých výkopových pracech spolu s kostrou jezevčíka. Nikdo se je ani nepokoušel přesazovat, a přesto každé jaro zase vylezou. Jezevčík takové štěstí neměl. Někde jsem četla, že cibulky tulipánů je nutno před zimou vykopat, uskladnit a pečlivě ochraňovat. Lhali mi. Tulipány jsou překvapivě agilní rostliny.

Nejen tulipány zdobí náš dvorek. Vždyť i takový prachobyčejný bodlák má své kouzlo. Šplhá se ke slunci, mezi vším tím ostatním plevelem, přibližně do výšky jednoho souseda píšícího naštvaný dopis určený pro naši schránku. V dopise stojí: „Laskavě si posekejte tu zahradu, lezou nám sem z ní slimáci“. Čahoun nakonec rozevře svou modrou náruč a do světa vypustí miliony svých bratříčků a sestřiček, kteří se nadšeně rozletí přímo na ten pečlivě udržovaný anglický trávníček sousedův. Nutno podotknout, že to je jiný soused, než ten co nám chodí probírat garáž.

A my tedy jdeme a sekáme bodláčí nejlevnější sekačkou, kterou jsme kdysi sehnali. V její nádrži už třetím rokem žbluňká stále ta první dávka benzínu, dávajíc hlasitě každému najevo, jak často se staráme o trávník. Při kácení dvoumetrových bodláků je to ale stejně jedno, jelikož drobnou sekačku používáme jako masivní sekyru.

Už od mala jsem fascinovaná stromy, které se v jednom momentě zblázní a expresně všechny vykvetou třeba přes noc, aby pak za týden se stejnou urgencí opadaly na naše auto. Ve všech těch ptačincích od přilétnuvších stěhovavců elegantně ulpívají ty něžné bílé, růžové a žluté kvítky. Sílící slunce je pak speká do neodstranitelné hmoty, která bude příštích několik týdnů zdobit karoserii našeho vozidla.

Ale jaro není krásné jen na pohled. O jeho vůních by se daly napsat romány. Šťavnatý odér vlhké trávy, který mě večer šimral v nosních dírkách po cestě od autobusové zastávky. Opojná vůně šeříků je má nejoblíbenější, mohla bych se v ní utopit. Ze všeho nejvíc mám však jaro spojené s vůní Biolitu.

Spolu s ožralými čmeláky totiž vylézají z děr další zajímaví chlupáčci.

Nemluvím teď o hraboších. Ti ovšem za zimu, kdy byl kocour častěji doma než venku, taky docela zvlčeli. Mezi tulipány a dírami po elektrickém vedení si udělali vlastní hrací desku na „whack-a-mole“.

Ne, mám na mysli pavouky. S přibývajícím teplem je začnu vídat na bíle natřené stěně na naší verandě, v lepším případě, nebo hůř – na stropě nad postelí. Zachumlaná pod dekou, v zešeřelé místnosti a bez brýlí, se snažím rozlišit, jestli ten tmavý flek na stropě je či není moucha. To vše proto, abych spěšně opustila ložnici, když se rozmazaná skvrna začne podezřele zvětšovat a osminohý návštěvník se na svém lanku nebezpečně přiblíží mé hlavě.

Pavouci, které vidím, jsou ovšem to menší zlo. Horší je to s pavouky, které nevidím. To jsou takoví, co je vidí jen Přítel za mými zády. Ti, co jsou asi tak šestkrát větší, než ten pavouk na opačné straně místnosti, na kterého právě ukazuji prstem, zatímco podávám Příteli podrobné instrukce, jak s ním naložit. A on jen přikyvuje, culí se a čeká na divadlo, které nastane, až se konečně otočím.

Další signifikantní vůní mého jara je kouř z pálících se kusů starého nábytku, dřeva, plastů a pneumatik. Soused tomu může říkat jarní úklid.

My jarní úklid letos řešit nemusíme. Postarali se o něj někteří z našich spoluobčanů, kteří se ve vší té lidské vzájemnosti rozhodli ulevit našemu přeplněnému bytu, když jsme zrovna nebyli doma.

Vrátili jsme se z výletu k vylomeným dveřím a třem na smrt vyděšeným kočkám. Snadno jsme zjistili, že návštěvníci šli cíleně po elektronice. Po našem novém televizoru i herní konzoli Přítelově zbyla jen čistá místa na jinak zaprášených skříňkách. Zloději ovšem nehodlali nic nechat náhodě a tak probrali všechno, od spodního prádla až po příbory, a vzali cokoliv, co podle nich mělo nějakou cenu. Některé odcizené položky jsme identifikovali až za několik let. Například ukradenou vrtačku či elektrický přímotop. Asi jim doma taky odešel plynový kotel.

„Ti vám tady ale nechali pořádnej bordel.“ Okomentoval stav našeho bytu přivolaný policista, zatímco procházel místnosti a snímal otisky prstů.

„Máte pravdu, to je všechno od nich,“ kývala jsem horečně hlavou a provinile sledovala nepořádek, který v žádném případě nemohl způsobit žádný kriminálník, aniž by u nás pár měsíců bydlel.

Odcizené věci nám uhradila pojišťovna. Klid na duši nám ale nezaplatil nikdo. Ještě několik měsíců se Přítel budil co hodinu a vyhlížel z okna případné blížící se nebezpečné živly. Stal se lekavým. Každé zaskřípění starého domu ho zvedlo z postele. Bloudil pak po tmavých místnostech s kusem prkna, které hodlal použít jako kyj. A tak jsme objednali bezpečnostní dveře a mříže na okna. Bylo to drahé a okenní mřížoví nově poskytovalo podporu sítím zcela nových druhů pavouků, ale za ten spánek to stálo.

Bezpečnostní prvky očividně zabraly, neboť podruhé zloději zkusili vyloupit jen garáž, když jsme byli v práci. Navnaděni dobrým lupem uvnitř domu urazili visací zámek na vratech, ale tím jejich aktivita skončila. Nic z naházeného bordelu neodnesli, přestože bychom to bývali uvítali.

Potřetí se k nám vloupali v noci, o spoustu let později. Zrovna jsme sundali mříže kvůli opravě okna a naši přátelé vycítili příležitost a okno ihned vylomili. Ulomené okenní křídlo hlasitě prásklo do lednice, což nás probudilo a je vyplašilo.

A tak Přítel zase bloudil s prknem po bytě a stíhal nepřítomné lupiče, a byl by to dělal dodnes, kdyby skutečné život ohrožující neštěstí nepřišlo ze strany, ze které ho nikdo nečekal.

„Žijeme tady už osm let, za pár měsíců nám končí fixace na hypotéku…“ začala jsem pečlivě pronášet větu, kterou jsem za poslední dva týdny vybrousila k dokonalosti, „máme už lepší příjmy, něco našetřeno,“ pokračovala jsem opatrně, „a tak jsem si říkala, že asi nastal čas, abychom navýšili úvěr a přistavěli to patro.“

„Jak jsme ostatně od začátku plánovali.“ Dodala jsem pro jistotu neboť ticho bylo po minutě už celkem ohlušující.

Přítel zamrzl se lžící koprové omáčky, jeho oblíbené (také součástí plánu), na půli cesty k ústům.

„Když jsou teď ty nejnižší hypotéční úroky za poslední dekádu, víš?“

A takhle nevinně, děti, započala Druhá světová válka, dosud největší a nejvíce zničující válečný konflikt v dějinách lidstva.