#? – Intermezzo

Tenhle „blog“ za dobu své existence nabral asi pět čtenářů, kteří ve svém skromném počtu vynikají nesmírným entusiasmem. Mnozí z nich si z mého tragikomického vyprávění odnesli úsměvné vzpomínky na vlastní životní zklamání, jiní se neuváženě pustili do rekonstrukce své. Zřejmě ve snaze poskytnout mi materiál pro další psaní. Tento krok, hodný mučedníka, jest jim jednou k dobru na miskách vah před posledním soudem. Tedy až se budou soudit se stavební firmou, ten soud myslím. To je poslední soud, který si budou moci dovolit.

Příběh, který jsem se vám snažila ve vší pravdě a počestnosti odvyprávět, se udál před deseti roky. Mohli byste si myslet, že si vymýšlím, že přeháním, že fabuluji jako DeepL po třetí sklence vína. A budete mít pravdu. Samozřejmě! Mnohdy nadužívám obratnosti jazyka a fantazie abych přikrášlila realitu. Je nemožné, aby se všechno co jsem popsala doopravdy stalo. Aby postavy, jež jsem vykreslila, byly skutečné. A proto se veřejně přiznávám, že když v kapitole 9 v posledním odstavci telefonuji bratrovi s dodávkou – tak to je samozřejmě nesmysl, neboť jsem jedináček.

Fakt je, že moje psaní mi je, a bylo, jistou formou terapie. Nikdy jsem nebyla tím, kdo svoje bebíčka skrývá za závojem okázalého stereotypu. Právě naopak. Já svá bebíčka házím plnými hrstmi do obličeje každého kolemjdoucího, který se odváží se zeptat. A často ani nemusí. Za těch deset let od událostí dříve publikovaných se stalo mnoho. Tak třeba jsme, poučeni předchozími chybami, absolvovali druhou, mnohem delší, o dost dražší a daleko náročnější rekonstrukci, která vyvrcholila pokusem o vraždu. A když jsem toto celé přežila, tak jsem se stala matkou a zjistila, o kolik snazší je dělat rekonstrukce, než děti. Jo a taky jsem získala toho bratra, ale dodávku stejně nemá.

Když jsem dnes na té stejné zahradě kácela trávu (slovo „sekat“ mi přijde žinantní v kontextu přerostlé byliny, která se šplhá do výšky okenního parapetu) a udusila u toho sekačku, zatímco syn využil vzniklého hluku k tomu aby rozmíchal hlínu s vodou a tímto se jal plastovou lopatkou omítnout fasádu, tak jsem si uvědomila, jaké mám štěstí.

Ne proto, že mám WAPku, kterou jsem pak dílo synovo sundala i s kouskem omítky. Ale proto, že z důvodů které nechápu, ta zatracená zahrada pořád nějak prosperuje. Asi ze zásahu vyšších sil tu rostou maliny, které jsou nejlepší ve střední Evropě. Kytky, které tu před dvaceti roky vysadila dávno mrtvá předchozí majitelka, navzdory mojí péči (!!!), pořád kvetou jako posedlé. Přísahám! Vše, co má na naší zahradě jinou barvu než šedou, je důsledkem neskutečné houževnatosti místní flory, nikoliv mým botanickým nadáním.

Jednou za pár let mě posedne duch Karla Čapka, i navštívím zahradnictví (pl.) a nakládám každou krásnou květinu, kterou potkám. Všechny v mých očích mají potenciál se na mém záplatovaném trávníku, kterému říkám „záhon“, vyjímat. Jiné zase plodí tuny zdravé zeleniny a ovoce, a ulevují tím jak peněžence, tak i opasku.

Teoreticky.

Tyto moje projekty pak nadšeně položím na chodníček s úmyslem je zasadit, jakmile si trochu odpočinu. Uvedený odpočinek obvykle trvá tři až pět týdnů, abych pak s výčitkou svědomí suché chomáčky sázela do hlíny a poctivě zalívala hnijící listy hned několik dnů v kuse, než mě to přestane bavit. Ubohé rostliny do dalšího sekání plně absorbuje tráva a plevel. No a pak přijde na řadu ta sekačka.

A tak jsem si dnes klestila cestu tou přerostlou ostřicí, sbírajíc každé klíště v dohledu, za pomoci sekačky, která byla kdysi tak levná, aby mě nemrzelo, až jí svou mizernou péčí odrovnám. Došla jsem ke kusu suché větve, jež jsem před dvěma roky tímto způsobem zasadila jako krásný, žlutý keř jménem „Nemám nejmenší tušení jak se jmenuje ani jak se o něj starat“. Už-už jsem byla rozhodnutá přes tu suchou větev, která za dva roky nezměnila tvar ani velikost, přejet sekačkou a připojit ho tak ke zbytku mých botanických pokusů. Když tu jsem si všimla tří listů a jednoho osamělého, drobného, žlutého květu. To ubohé stvoření se zuby nehty snažilo mě přežít. A to je asi tak nejvíc, čeho může rostlina na tom kusu parcely, kterou hrdě považuji za vlastní, dosáhnout. Kdoví proč, ale byla jsem dojata. Asi jako když čtete takové ty příšerné příběhy z koncentráků a musíte se klanět před nezměrnou silou zoufalých jedinců, kteří dokázali v nehostinném prostředí přežít a vyprávět ten příběh.

A jako tahle ubohá „Proboha jak se to jmenuje, neměla bych to zjistit, když už o tom píšu?“ kytka, i já jsem se rozhodla čelit svým nočním můrám. Podělit se s vámi o druhou část mého příběhu. Vyprávět vám o vodě stékající proudy stropem do toho našeho rekonstruovaného prostoru. O otravě oxidem uhelnatým. O stavbyvedoucím, který mě straší ve snech ještě dnes. A o jednom Velociraptorovi, který zahýbal světem mým, a těch ostatních ještě pravděpodobně zahýbá. Jen počkejte!