Jako dítě jsem snila o tom, že napíšu knihu, nebo budu zpěvačka v kapele ABBA. Ideálně obojí. Bohužel ale nemám fantazii ani talent a ABBA se rozpadla šest let před mým narozením. Zato mám potřebu každého komandovat a dělohu. Stala jsem se proto namísto toho projektovou manažerkou na rodičovské dovolené.
V průběhu toho všeho jsme já a můj partner učinili rozhodnutí zakoupit nemovitost a tu rekonstruovat. Velkou roli v tom sehrála mladická nerozvážnost, naivita a nesmírná hloupost. Naštěstí si v naříkání libuji. Stěžovala jsem si své rodině. Krmila absurdními příběhy přátele. Vypravovala kulometné historky kolegům v práci, kteří by se bývali raději soustředili na práci. Nadávala jsem na dělníky náhodným kolemjdoucím. Prostě všem, kteří se neprovinili ničím jiným, než nevinnou otázkou „Jak se máš?“.
Dnes už máme stavbu za sebou. A přežili jsme. Víceméně. Ovšem zážitek přetrval. A protože už každý člověk, kterého znám, má mých stížností plné zuby, rozhodla jsem se své frustrace, neúspěchy a důvody k terapii zhmotnit do slov a oblažit zbytek populace.
Takže, milý čtenáři, věz, že příběh, který ti zde nabízím, se doopravdy stal. Pokud ne mně, tak určitě někomu jinému. Třeba že je trochu ohnutý, osekaný a postrádá některé důležité části. Jako naše stěny.
Nenajdete tu žádné hluboké myšlenky. Rozjímání nad světem. Žádné udatné literární hrdiny. Na nic z toho ostatně při rekonstrukci není čas ani energie.
A dokonce není ani jedinečný. Naopak. Své si v něm najde každý, kdo někdy stavěl. Nebo bydlel. Nebo žil.